Na nejrušnějším místě naší městské části na konci Prahy, nejraději bych řekla na návsi, přesněji řečeno na křižovatce, odmontovali hodiny. Veřejné hodiny, čili ty, které byly pro všechny nás kolemjdoucí, postávající, čekající na někoho, na autobus i na lepší počasí, středobodem světa, záchytným bodem vesmíru. Prostě jednoho dne ráno tu už nebyly.

A to se nemělo stát. Lidé chodili okolo, jeden k zastávce MHD, jiný do zlatnictví, další na místní úřad a čtvrtý do knihkupectví, každý jeden se trousil, ale jinak než dny předchozí. Bez břinku, bez nálady. Jako by někdo v dáli zamával kouzelnou hůlkou, svět snad šel i pozpátku. Byli jsme z toho nějací nanicovatí, zmatení a nervózní. Hodiny pryč, čas se zastavil. Zmizela nám jistota a dějiny přítomnosti se propadly kamsi do neznáma. Podvědomě jsme zvedali oči k onomu místu, jak jsme to měli léty natrénované. Ale marně, hodiny svými ručičkami nemávaly ani na jednoho z nás. Civěli jsme do prázdna v nebi a vůbec se nám to nelíbilo.
Nevěděli jsme, kolik je hodin. Nepřesvědčily nás o tom ani náramkové hodinky, které každý z nás měl na ruce jaksi samozřejmě, normálně a běžně. Nebylo to ono.
Velké hranaté hodiny byly fuč a s ním i pojem nás, místních, o čase. Mátlo nás to, přestali jsme se orientovat. Nevěděli jsme, zda jdeme přesně, nebo zda máme pár minut k dobru, pokud spěcháme na nedaleké vlakové nádraží. Maminky čekaly na prvňáky před školou nějak netrpělivěji než v dobách, kdy jen letmo mrkly na hodiny a věděly, kolik uhodilo – že jejich ratolesti místo aby se ubíraly k domovu, řádí v přilehlém parku. Důchodci přešlapovali u křižovatky a vyhlíželi pošťačku, která ne a ne se objevit, podle toho, jak koho již bolely nohy či záda.
Inu, ztráta hodin, obecního měřidla života, nastolila prázdno a centrum naší městské části utichlo. Jako by ztratilo sebevědomí i lesk svého vlastního já.
Ale člověk si zvykne na všechno. Přivykli jsme i tomu, že holt budeme muset spoléhat sami na sebe, na vlastní dochvilnost nebo puntíčkářskou přesnost. Dívat se na vlastní hodinky, vnímat osobní, individuální čas. Došli jsme po krátké diskuzi zklamaných občanů  také k závěru, že každý má svůj čas, který se od času souseda liší prioritami, zájmy, možnostmi, chtěním i sny. Že čas Novákův nedá se srovnávat s časem Procházky a čas Šimkové je zcela jiné kafe než čas Míkové. Že s milým časem zápasíme sice všichni, ale každý po svém, v jiném stylu a jiném hazardu.
Kdybych tohle tvrdila někde u psychiatra, vsadím se, že by si již na mne brousil zuby. Kdybych mu líčila, jak jsme byli všichni zklamaní, že nemáme společný čas naší komunity a že nám to více než vadí, myslel by si o nás, že jsme parta šílenců, kteří si rádi dělají šoufky na úkor českého zdravotnictví a veličin, jež mají býti za svaté. A že náš čas již vypršel...
Naštěstí už je to dnes zase všechno při starém. Hodiny, i když jiné, nové a modernější, jsou na původním místě, a odměřují nám všem společný díl starostí i radovánek, jako by se nechumelilo, dál. Dlužno říci, že nás to všechny potěšilo a hlavně zklidnilo. V našich duších se rozjasnilo, když jdeme kolem, máme co míjet, naše zraky se mají oč opřít. Nevěřili byste, jaká je to člověčí výhra. Záchytný bod při dobíhání autobusu stejně jako představa majáku, kterým se označuje místo, nad kterým svítí nám všem jasná hvězda. Již jsme zase spokojeni a šlapeme jako – inu jako hodinky.
Eva Brixi