Rozpomínám se na to zcela přesně. Když jsem před pár lety poprvé využila pohostinství hotelu Port v Doksech na břehu Máchova jezera, upoutala moji pozornost žena, která se hostům věnovala během snídaně. Na tom by nebylo nic divného. To, co ji však odlišovalo od jakéhokoli jiného zaměstnance jakéhokoli jiného hotelu, bylo její zvláštní fluidum, jež prostoupilo celou restauraci. Štíhlá rusovláska plula mezi stoly, židlemi a lidmi, sem tam někoho oslovila, poupravila příbor na ubrousku, usmála se, zlehka se uklonila takovým tím zvláštním nevtíravým šik způsobem, zeptala se, jestli je vše v pořádku. A tak se nad prostorem určeným k nakrojení dne, včetně sluncem zalité terasy s výhledem na vodu, vznášel duch této profesionálky, která lidem servírovala pohodu v ráji s nádavkem té nejlepší nálady. Svou nenucenou vlídností dotvářela a propojovala atmosféru hotelu v ty okamžiky naprosto jedinečně a přesně tak, jak to dané prostředí vyžadovalo.