Chtěla jsem se PhDr. Nory Dolanské, MBA, ředitelky Pražské informační služby, zeptat, jestli také zahrádkaří, ale nakonec jsem v závěru tohoto rozhovoru položila docela běžnou otázku k tomu, jak tato činorodá osobnost relaxuje. Netroufla jsem si totiž právě tu o vášni k zahradě nějak vyřknout. K této ženě, která se za dobu neuvěřitelných několika desetiletí, co ji znám, absolutně nezměnila, mi prostě tráva, listí, půda, kytky neseděly. Tato manažerka vypadá stejně úchvatně jako tenkrát, kdy dohlížela na to, jak se učím jednotlivým novinářským žánrům. Někdo zkrátka nestárne stejně jako úsměv či charizma. Nicméně – její upřímná slova o vztahu k rostlinstvu mne povzbudila. Opět jsem se utvrdila, že v tom nejsem sama, že je nás, experimentátorek, které prosí přírodu o přízeň, více, až překvapivě hodně. A ještě něco. Z podtextu té poslední odpovědi jsem si dovolila rozpoznat, co je pramenem životního optimizmu Nory Dolanské.