Eva Brixi

Obilí je dospělé
A chleba zlátne z půdy
Před ložnicí zpívají mi andělé
Když kráčíš z práce domů právě tudy
Pozdě večer podél vzrostlých stromů
V jejichž kůře znamení lásek zůstalo
Jak vzpomínka nezbedných milenců k tomu
Nožíkem ostrým pravdy věčné na každém kmeni
To vzrušivé noční menu
Navždy vyryté jak poselství z bitev života a smrti
Když srdce ten druhý prvému jen drtí
Nevím
Zda poodhrneš záclonu
A zažehneš
Co neznám

Obilí je dospělé
Další roky jako andělé
Hledají tóny něžné a upíjejí kapky starorežné
Zatím jen šeptají legendu k té kořalečce
A ty usrkáváš z mé touhy probuzené měkce

V horkých vůních koupeš se a ztrácíš dech
Zrcadlíš se v mé melodii bez not schován
Vzorky nebes i pekla obdarován
Už neváháš a posléze z vesmírného běhu usedáš

Po čase prostírám k společnému stolu
Vedle pole sklizeného
Leží bochník štěstí půleného
A já odmítám se modlit k bohu

Eva Brixi

Já česká krajina
Já už nebudu jiná
Budu se ti rozpadat pod rukama
Budu se ti drolit
Až jednou budu stará
Budu ti vonět hloubkou
A dýchat jak mech
Když mi začneš kreslit po zádech
Svými ústy
A psát tajné vzkazy
Plné láskyplné zkázy
Já česká krajina
Přijdu ti naproti
A budu vonět létem z koření
Zahradami
Kde nevěsty se nežení
I švestkami
I dotykem
Budu brzdit kamínkem
Tvé rozjezdy
Jež padnou v noci pod hvězdy
A budu tě líbat
Přestože obecenstvo netleská
Sesouvám se s věkem
Platím prostořekým šekem
Jak světice nebeská

Eva Brixi

Slunce mi ťuká na čelo
I když ven se mi dnes nechtělo
Paprsky píší cosi ze vzpomínek
Já zakopla jsem o kamínek
Při cestě tobě naproti
Žádný z nás konečně už hádky nehrotí
Veselá jsem rozbouřená
Proměnlivá vůní plná
Už je mi lehce rozjařeně
Jako každé navrácené ženě
Na průšvih můj jsi zapomněl
A to je přesně
Co jsi měl

Eva Brixi

Když liják laská zemi
Když prší tričko z ramen
A den se s nocí mísí v jedno
Nechce se mi vstávat
Z lenošení u kachlových kamen

Když mraky vraští čelo
Když ve asnu svírají mi tělo
Do objetí blesků hromů
Vplétám se já
V jinotajném stesku do kořenů stromů
Proudy kapek ostře crčí
Podpisují pravdy do listí i do jehličí

Když nedočkavě kráčím navzdory
Omamnému diktování přírody
Svým lesem klikatým
Jsem kapsa nových vzpomínek
Vstříc náladám hebkým jak mech
Už projíždím ti dlaní po zádech
Déšť hojí tvoje rány
Ostatní kapitolky už byly totiž prolíbány

Eva Brixi

Jsou dny
Které minu
Jsou jiné
Plné hříchů měkoučkých jak mech
To stýská se mi po lidech
Jsou týdny a roky
Velké nic
Najednou letím na měsíc
V náruči mraků
V objetí všech těch bezejmenných nezbedných
Kteří mi kdysi ubírali smích

Já matka, milenka, manželka i vdova
Já duše staronová
Já buřič prostopášný
Já vyznavač vášní
Nepouštím se rovnic bezesných
Anděl tvůj se vkrádá mezi moje vrásky
A čechrá všechny moje lásky

Jedna vzpomínka je největší
Tu ale paměť dávno neřeší

Eva Brixi

Právě se den choulí v svetru z mlhy
Hledám si slunce
Jež v létě bliká jen tak z duhy
Když je ráno
Šedé nebe zotvíráno
A vlhko se dá krájet
Snad mohl bys dnes za mnou zajet
Podzim nalije ti šípkového vína
Z mého klína
Tvá mysl se jistě rozvzpomíná

Nevěříš
Přestože má nebe podbarvené říz
Listopad mlží
Ačkoli nechce lhát
Relativní pravda převrácená nastokrát
Už jsi ji slyšel tolikrát
Chci si na dospělou hrát

Kdo napoví komu v tom bělomokrém shonu
Jak se usmívat
Kdy pavučina z vrátek k domu
Přilne k duši jako k stromu
A s tympánem nebeského hromu
Seznam lásek
Ještě jednou pošle nám oběma k tomu

Eva Brixi

Nostalgie podzimu
Ušitá mi na míru
A tichá vůně všeho
K ďáblu chystá moje tělo
Ložnice praská ve švech
Chci být věčná
Nejšťastnější ze všech
Nekonečná

U krbu nám voní dřevo
Plamen nedbá na manželské krédo

Nostalgie podzimu
A vlahé kapky mlhy
Zrcadlí mé touhy
K tomu tvoje vlohy
Sklonky dne i noci
Šeptají si o pomoci
Listí padá
Šustí moje záda
Když tajně za kostelem randím
A hříchy ctím
Jak vodu svěcenou
Líbám tě svou nevěrou

Eva Brixi

Když liják laská zemi
Když prší tričko z ramen
A den se s nocí mísí v jedno
Nechce se mi vstávat
Z lenošení u kachlových kamen

Když mraky vraští čelo
Když ve snu svírají mi tělo
Do objetí blesků hromů
Vplétám se já
V jinotajném stesku do kořenů stromů
Proudy kapek ostře crčí
Podpisují pravdy do listí i do jehličí

Když nedočkavě kráčím navzdory
Omamnému diktování přírody
Svým lesem klikatým
Jsem kapsa nových vzpomínek
Vstříc náladám hebkým jak mech
Už projíždím ti dlaní po zádech
Déšť hojí tvoje rány
Ostatní kapitolky už byly totiž prolíbány