Eva Brixi

Když podzim píše
Svoje řádky
A doma dbáme na pořádky
Je nebe lehce růžové
Jak naše touhy bláhové
Okvětní lístky tramvají
Mezi kabáty se míhají
A mlhy v městě padají
Cik cak mezi kavárenské chvilky
Počasí láme touhy nepoznané
Ví kdo
Co se mi honí v hlavě
A což teprve v srdci
Věčné mámení
A kontinenty nepoznané
Plískanice magické
To není až tak tragické
Statné duby ztrácí listí
Nad vodou už drží zemi v hrsti
My pláčeme deštěm
Zatím nezrozeni
Obálka bílá ztracená na chodníku
Věští rozuzlení
Otvírám ti ústa
Plná výmluv
Ulice zšedlá ale není pustá
Dálkové ovlávání nebes
Už sype vanilku a skořici
A my dva milenci
Tvoříme zas ideální dvojici

Eva Brixi

Když padají vanilkové rohlíčky z nebe
A božský cukrář rozhazuje sladké mámení
Chci líbat jenom tebe
A potom mlsat cukroví
Vánoční pohádky vyprávět
A mít už jenom oříškový svět

Když zaharaší říjen suchým listím
A z ořešáků k zemi
Snáší vítr chytré plody ve skořápkách
Cestuji už jenom podél břehu v starých bárkách
Dnešek jako smyslů zbavený
Hledá kouzla pospolitá
V kuchařských knihách moje srdce čítá
Recepisy po babičce zrají
Alchymie cukrářek renesanci prožívají
Vlašské ořechy svou kresbou
Ukazují směr
A mapy světa míří na sever
Zima má již slzy na krajíčku
Sype cukr pro štěstí a na chviličku
Domácí perník prostírá teplo hřejivé
Já myslím na chutě plné koření a škádlivé
Sbírám ořechy v údivu a nemám dost
V kapse mi chrastí loučení podzimu pro radost
Dostala jsem víc
Než jsem chtěla
Přiblížila se i naše těla

Louskám si ty ideály
Kypré dokulata tvary
Rozum zůstal stát
A já nevím
Co dalšího pánubohu věnovat

Staré větve ještě starších stromů
Vábí lidi pod střechy a domů
Ujídám těsto z válečků
Z nichž tvaruje se duše vanilkových rohlíčků
Za dveřmi cítím Štědrý den
Který je dárky milostnými dopředu již vykoupen

Eva Brixi

Když voní kopr zahradami
A končí sklizeň okurek
Tak dobře je mi
Jistojistě
Pevně s ostatními
Byť nosím stále kecky bez šňůrek
Při cestě mezi poli
Kde opožděná láska tolik bolí
Kde usychají bodláky a ostružiny zrají
Kde vzpomínky pod keř usedají
A země prasklinami zvoní
Je doba nadepsaných konců
Plachých pohledů
Marmeláda kypí z hrnců
Jak teplo do polštářů osamělých chodců
Je čas stmívání a klidu
Něha probouzí se v lidu
Poslední traktor vrčí
A hospoda zavírá
Spolu se džbánem
Kopr voní zahradami
Jak muži nad ránem

Eva Brixi

Na sklonku léta
Žhavé polibky
A horké dlaně
Teď budem jenom spolu
A odevzdaně
Už jenom cesty v naději
Splétáme ze vzpomínek raději

Eva Brixi

Vkrádá se do mých zimních zahrad
Po nocích
A z tvých věčných záhad
Spřádá osud nespících
Ten můj osud rozehraný
Bolavé srdce žhne
Napříč létem
A popletená hlava
Z růží vystrkuje růžky
Do úsměvu používá nůžky
Pod titulkem z bulváru
Slyším dávné zkazky o sváru
Věčných lásek
Ale já to uhraju
I bez tvých vrásek
Ze školy si pamatuji
Jenom naše bůžky košilaté
Pod šípkovým keřem
Tváře rozehřáté
Symbol nepoznaný
Jenž je vzpomínkami střežen

Eva Brixi

O něco dřív
Ze schůzky
Odcházím
Za hlavu své lásky
Ale neházím
Další a další
Nacházím
Na cestě s poutníky
Po sahaře snů
A stále věřím
Pohádce z karet
Chladnému horoskopu
I tvým mlčenlivým rtům
Klestím jim cestu z erotických shopů
A chci se dívat přes rameno
Do kavárenských stropů
Dlužím odpověď
Románu z dlaně
Numericky pročítané
A okvětním lístkům kopretiny
Dávno již pravdami otrhané

Eva Brixi

Jak klenotník úlomky zlata hledáš
Při skládání prstenů
Do šperkovnice věků
Zvedáš mi sukni
Plnou příběhů
Když kráčíš v podhůří vrcholků
A zaplétáš se do stenů
Opatrně tiše a pomalu
Recituješ sloky o životě
Jak harlekýn v půli cesty
Zastavíš se
Už nepřipomínej
Co jsi ještě nepochopil
Vrátil ses mi
Se stejným telefonním číslem
Z dávných dalekých mil
Abys opět mé srdce pokropil
Slznatou rosou soužení
V šuplíku fotka a dopisní papír
Třeba to myslíš vážně
K stáru jak blouznění
Možná zas v touze odcházíš
Mně v hlavě víří svatební holubi
A krouží výš
Než dalekohled smyslů

Eva Brixi

Má chůze je les v diáři
Myšlenka o ničem
Již člověk nahlas vyjádří
Fotka z mobilu v kapse
Nebe do přízně ti vetře
Jak malý zázrak
Plevel mezi růžemi
Krok co krok mi nese naději
Že konečně vím
Kdy a jak
Že neujel mi vlak
Můj lovče
Můj rybáři
Snad není ještě pozdě
Pro úsměv na tváři
Krajina sice mlží
Svírá víčka
Já nepláču
Už od malička
Jen tisknu dlaně
Dnes mi je právě požehnaně
Vzpomínky ukládám do šuplíčku
A nepodstatně svírám lžičku
Vedle šálku s hořkým dnem
Protože nemíním se
Smířit jen tak s osudem