Eva Brixi

Po kapkách sbírám déšť májový
Líbám tvé němé slzy v závoji
Když jen z mobilu se na mne směješ
Prý neodejdeš
Sen naivní
V kabelce zmuchlaný
V zrcátku schovaný
Rtěnkou do úst vepsaný
Tisíckrát za noc slíbaný

Osud svou taktovkou
Dnes jinak velí
Fotky mám rozložené po posteli
Nebe jak vystřižené z papíru
Hraniční čára rozkoše propíjí zemi
Můj pohled za tebou ušila jsem ti na míru
A teď stýská se mi
Kytky ve váze už nekvetou
Okno do zahrad zakázaného ovoce
Zatáhlo se roletou
Květen je divný nad míru
Tvá touha a moje kuropění
Jdi si
Kam míříš
Už není v názoru rozdílu
Už zbylo jen rozuzlení…

Eva Brixi

Pošmournou krajinou
Vleče se stín nebe
Obloha padá níž
A já už nevidím ani sebe
V podvečer je jarní rande stále blíž
Ornice přespolní mi po kotníky sahá
Nedočkavostí jsem už nahá
Noc je chladivý obklad
Přesto vlahá
Na pomoc vyrostla mi pod nohama tráva

Země se otvírá
Vystupují hosté
Láska nás pokouší
Růžové pokrmy noste
Životní partie ve výškách smrků
Sehrána bude až za sto let
Nechci být moudrá
Nechci zarostlé záhony plet
Ano i ne je na vážkách
Jenže jaro hromadí se právě v podléškách

Utíkám obejmout
Co ještě není moje
Harfa smrkových větví mi
K tomu hraje

Eva Brixi

Napsat báseň není jen tak

Pocítit je třeba
Ten chytrý tlak
A dotekem vášně
Učinit správný hmat
Kytaře sevřít krk
A brnknout na strunu
Odpověď nenechat osudu
Zakřič co máš ráda
Dnes nebolí mne záda
Slyším z tvého podsvětí a mého eldoráda
Tanečky kolem horké kaše
Pominuly
Vášnivé noci budou jenom naše
Mravokárci se nám už dávno omluvili

Napsat báseň není jen tak
Zvlášť když nám ještě neujel vlak
Láska kvete v každém věku
Záhon růží pod oknem ustlal deku

Ráno nám rozednívá vzpomínky
Jak z dívek stávají se maminky

Eva Brixi

Slunce mi ťuká na čelo
I když ven se mi dnes nechtělo
Paprsky píší cosi ze vzpomínek
Já zakopla jsem o kamínek
Při cestě tobě naproti
Žádný z nás konečně už hádky nehrotí
Veselá jsem rozbouřená
Proměnlivá vůní plná
Už je mi lehce rozjařeně
Jako každé navrácené ženě
Na průšvih můj jsi zapomněl
A to je přesně
Co jsi měl

Eva Brixi

Prstem kreslím na okno
Vzkazuji cosi ptákům v nebi
Mám tisíc přání v dlani
Ale nevím ani
Co by muži vlastně chtěli
Vzkazy píšu cestou domů
Cestou z duše ven
Na čelo si dávám verše obkladem
A potichu si zpívám
Smutné balady
Snítky lásek staré zahrady
Trhám jak listy diáře
Když se ti dívám do tváře
Oči vlévám deštěm do vody
Jakmile potkám tvoje náhody
Ptám se stromů
Kudy dostanu se vlastně domů
Kde budu mít klid
Až budu si chtít
Doopravdy snít

Eva Brixi

Zlatavý šálek plný podzimu
S chutí koření tobě teď naliju
Ohřej si ruce
Rozepni srdce
Nedělej hlouposti
Abys mi neupil z malé lítosti
Odchází den
Přibývá noc
Vezmi si mne na pomoc
Nečti nic z mobilu
Ale z dlaně
Rozlušti hádanku
Tentokrát o mně
Čisté pravdy bude tam svrchovaně

Eva Brixi

Listopad jak dlouhé nic
Padá listí
Co bych chtěla víc
Padá splín
Padá mlha
Možná padne měna
Padá moje báseň němá
A přesto je tu veselo
Mám už něco
Co mi dlouho chybělo
Neuhodneš
Co to je
Moje srdce tancuje

Eva Brixi

Ráj žlutých špendlíků
I modrookých trnek
Ráj knoflíků
I klíčových dírek
To jsou ta místa v konci Prahy
Příkopy a mělké svahy podél cest
Tam všude naše kroky měly vést
To jsou ty nepřekročitelné prahy
Ráj pocestných bez ostrahy
Zde přeskakuji
Příkopy netušených možností
A do dálky mávám
Svou vlastní věčností
Kdesi staví autobus
A rozjíždí se ulice
Můj každodenní showbusiness
Nesmělých a nevyspalých anonymních
pozdravů
Choulí se a brnká šeptem o hlavu
O kus dál popojíždím
Probuzený sen se míjí s křovím
Všechno je Praha
I žloutnoucí seschlá tráva
S vůní země
Můj podzim čte mě