Jsou místa plná vzpomínek, emocí, zážitků. Pražská restaurace Parnas k nim patří. Když na počátku minulého století nabídla svou pohostinnost umělcům a podnikatelům či osobnostem nejrozmanitěji zaměřeným, a později i politikům, nikdo netušil, jakým písmem se budou psát její dějiny za více než sto let. Koncem 70. let minulého století se tu potkávala bohéma, umělecký svět a svět intelektuálů, život zde pulzoval tóny, které stmelovaly debaty muzikantů, básníků, malířů i těch, kteří se sem jen rádi vraceli. Bylo co poslouchat, nač se dívat, s čím souznít. Večery plné tvořivého a tvůrčího napětí se sklenkou dobré nálady, večery odpočinku i nové energie naplňovaly příslušníky generace, která ve společnosti zanechala svou jasnou stopu. Měla jsem tu čest se některých jako novopečená novinářka účastnit, směla jsem usrkávat z poháru, který přetékal chutí „něco“ dělat a bavit se při tom. Koncem roku 2019 převzal proslulé prostory do správy nový majitel, český kapitál, rodina Kinclových. S jasnou vizí: vrátit sem opět ruch velkoměsta na základě nového konceptu. Otevřít dveře zahraničním návštěvníkům, navrátit místu lesk a slávu někdejšího centra s podtextem posezení, které dávalo smysl. Ostatně noví provozovatelé patří ke generaci, která má k tomuto neobyčejnému středobodu Prahy svůj osobitý vztah. Toto pouto je stopou, po níž se rozhodli jít. O tom všem a také o návratu české kuchyně na místo činu jsem si povídala s Van Štětinovou, manažerkou Parnasu: