V levé ruce třímám kus řízku, který mi vůbec nechutná. Je devět večer a já vím, že už před dvěma hodinami jsem měla jíst naposledy, a také si moc dobře uvědomuji, co se mnou ta tučná potvora udělá. Že ji můj organizmus vůbec nepotřebuje a že je to jen chabá náplast na to se nějak odreagovat od stresu. Ano, to odporné slovo stres, které je tolik módní! Ale: mám dopsat ještě dva články, zredigovat deset příspěvků kolegů, odeslat asi patero nabídek ke spolupráci, požehnat jednomu projektu, odpovědět na mnoho e-mailů. Také bych se měla ještě projít venku, naházet nádobí do myčky, vyžehlit, připravit se zodpovědně na zítřek a myslet na to, abych vstala raději s předstihem a už nikdy, nikdy nemusela vše „honit na poslední chvíli“.