Jestli bylo o něčem proneseno více než milion vět, pak to bylo právě ženské sebevědomí. Má otázka však zní, zda jej definujeme správně. Chápeme vůbec pojem sebevědomí? Jak ho žijeme, vnímáme, prožíváme? Je sebevědomí maska, která okolí informuje o tom, že jsme dokonalé a vše zvládáme? Nemyslím si to.Sebevědomí je předně pro mne maximální upřímnost k sobě samým, v tom, kdo jsme, kým se stáváme, co opravdu chceme. Víc než s tím, co se nám povedlo nebo nepovedlo, jej spojuji se schopností reflexe, s ochotou učit se, s odvahou i přes nezdar hledat nové cesty k tomu, jak si splnit své sny, ať už v businessu nebo osobním životě. Sebevědomí podle mého soudu znamená také po neúspěchu se s klidem a bez výčitek nadechnout, zastavit se a podívat se do svého nitra jako do zrcadla. Bez velkých kaskád emocí. Bez zlosti, bez opovržení, bez výčitek, bez lítosti. Samozřejmě, trocha smutku, nějaká ta slzička, to vše je v pořádku. Ale zacyklit se? Bičovat se za to, že něco nedopadlo? Že jsme to nenaplánovali dostatečně dobře? Je na místě svou chybu přiznat a stále se cítit jako člověk. Je na pořadu dne se za to, že se nepodařená akce dotkla dalších lidí, omluvit. Ale tím nejdůležitějším pro sebevědomí je poučit se a s novou zkušeností roztočit znovu kolo štěstěny.