Během jarního období dostává náš organismus zabrat. Po prvních měsících roku bývá vyčerpaný. Ale jakmile vysvitne sluníčko a dny se začnou protahovat, ordinujeme si většinou akčnější a náročnější program. To však může být zatěžkávací zkouška pro hladinu energie. Jak tedy tělu poskytnout podmínky a podporu, aby si našlo přirozenou rovnováhu a my překypovali vitalitou?

Nedá mi to. Současná situace vyvolaná šířením koronaviru po světě není zrovna příjemná. Trápí business i běžné lidi, kteří si rádi rozšiřují obzory. Burza už několik desítek dní po sobě končí obchodování v červených číslech. Koronavirus nám nepřináší jen strach z neznámého, strach z ekonomické újmy. Ukazuje ještě na jednu zcela zásadní věc. Jsme velmi pohodlní a neradi měníme plány, a tak zapomínáme na to, že ze všeho nejdůležitější je vůči nám, našim rodinám, blízkým i vzdálenějším právě prevence. Ano, jedná se vlastně o „banální“ věc. Ale to, co je na této nemoci nejzákeřnější, spočívá v tom, co o ní nevíme a v tom, jak rychle a tiše se dokáže šířit. Ještě než si nemocný všimne, že mu lidově řečeno teče z nosu. A tak nevinné zakašlání, kýchnutí, přátelské gesto vyjádřené podáním ruky může napáchat více škod, než si myslíme. Buďme prosím tedy rozumní a kromě základních hygienických návyků vezměme rozum do hrsti. Než dramatické šíření koronaviru opadne, omezme své cesty do těch nejvíce zasažených oblastí světa včetně těch evropských. A zamysleme se nad zranitelností naší globalizované ekonomiky. Nebylo by přeci jen rozumnější najít další nový způsob, jak myslet globálně, ale podnikat lokálně?

Kateřina Šimková

Všechny ty berličky v podobě motivačních citátů a publikací, videí a příspěvků na facebooku nebo instagramu zdaleka nemusí odrážet realitu zrovna toho jedinečného života, který právě teď žijete, ať už je dokonalý více či méně. Startovací pole nemají všichni stejné. Náboženství novoročních předsevzetí je krásné. Jenže dosáhnout toho, co si hýčkáme v mysli jen jako přání, je trochu vzdálené. Často to vídám u mladší generace, která má ve zvyku si velmi často a v hojné míře přát a poté už méně obdrží. Přichází rozčarování a frustrace, že věci nejdou, tak jak jsme si usmysleli. Přirozeně. Novoroční předsevzetí mají obvykle podobu přání, nějaké ideální reality. To je moment, kdy se představa stává nepřítelem. V životě totiž není nic jako ideální podmínky. A na to, aby s nimi člověk pracoval, dle mého názoru nepotřebuje speciální příležitost. Jde o to ovládnout flow magie každodennosti. Být trpělivý, být bdělý, chopit se iniciativy v pravý čas. A někdy být ochotný také udělat jeden, dva kroky zpět, nebo třeba ukročit stranou. Dokonce dělat mrtvého brouka může mít občas význam. Ale ne rozhodně to, že budete čekat, až se přání splní. Dokonce i v těch motivačních knihách se píše něco ve smyslu, že vesmír má rád rychlost, vytrvalost, píli a otevřené oči. A hlavně hlavu vzhůru – když to nejde jednou cestou, ta správná teprve čeká na objevení. Už chápete? Mistrovství nespočívá v jediném momentu, momentech, kdy si na své předsevzetí vzpomenete. K tomu momentu naplnění vede cesta dlážděná vlastním úsilím. A navíc to, čeho dosáhnete, si musíte udržet, pečovávat o to. Tradice novoročních předsevzetí potom přestává dávat smysl. To vy rozhodujete o tom, co si splníte. Každý den.

Kateřina Šimková

Před krátkou dobou jsem měla možnost seznámit se jako novinář i jako blogger s novinkami české značky NAFIGATE Cosmetics. O následnou spolupráci jsem značku požádala sama, když se mi doneslo, jaký převratný objev na poli opalování se ve dvou přípravcích s ochranným faktorem skrývá. Běžné chemické filtry „opalováků“ to totiž rozhodně nejsou. Ty dokáží s kondicí našich oceánů značně zamávat a ne zrovna ve prospěch zdraví planety. Jsou agresivní, a tak bohužel znečišťují vodní zdroje a ničí například život v korálových útesech, korály dokonce vybělují, čímž je zabíjejí. Tohle zjištění mě vždycky trápilo. Ale ani minerální nanofiltry nejsou tím pravým ořechovým. Nanočástice jsou natolik malé, že je možné, aby pronikaly do našich buněk. To může nepříznivě ovlivnit jejich další chování a tedy i zdraví člověka.

Přestože naše společnost si vysoce cení výkonu, stává se, že někdy přes veškerou snahu lepšího výsledku či intelektuálního průlomu ne a ne dosáhnout. Tato neviditelná bariéra se zvětšuje s tím, kolik snahy na její prolomení člověk vyvíjí. Zdá se nám to na první pohled nepohodlné. Okolí to může identifikovat jako selhání. Nicméně tento dočasný neúspěch potřebuje vyzrát v něco docela jiného. Označit nálepkou neúspěch, když něco nejde hned a vyžaduje to svůj čas, je svým způsobem prokletí „západního" člověka.

Několik posledních let zažívá boom zelená. Možná proto, že v železobetonových civilizacích tak nějak schází čím dál víc. Možná také proto, že se svého času vytrácela z jídelníčku. A spirituálně zaměření lidé říkají, že popularita zelených potravin a superpotravin je důsledkem té naší zubožené srdeční čakry. Tomu bych možná i věřila. Ne nadarmo se říká, že jsme to, co jíme. A jsme také tím, co a jak prožíváme. Emoce se k srdeční čakře váží, vyčetla jsem z indických nauk o józe a ajurvédě, čínských o holistickém pohledu na zdraví.  Má se za to, že zelená barva patří k těm, které zklidňují a regenerují. Možná její absence ve městech a průmyslových zónách lidské bytosti značně vyčerpává a dává tak vzniknout řadě civilizačních onemocnění. Kdo ví. Ty správné analogie si každý musí najít sám a mozaiku rozličných prožitků, událostí a charakteristik vlastního bytí se mu snad podaří sestavit tak, aby své existenci rozuměl. A bude-li chtít, aby ji také změnil.

V kancelářském designu se setkávám se stále sofistikovanějšími řešeními. Otázku je, jak takové míst oživit, aniž bychom se museli obracet na designéra či prostorového stylistu. Zcela jednoduše. Jaro dává na takovou otázku přímočarou a jednoduchou odpověď. Květiny. Máme-li k dispozici zahradu, květináře či jiného dodavatele, pak můžeme dát průchod fantazii. Svou roli zde samozřejmě hraje také rozpočet.

Kdysi mi jeden přítel řekl, že mám zvláštní pohled. Snad jako bych svůj zrak směřovala kamsi do dálek, o kterých nikdo nemůže vědět. A asi měl pravdu. Je to nejspíš obranný mechanismus už tak z monitorů unavených očí, které si tímto způsobem rády odpočinou. A s nimi i dušička plná dojmů a informací z daného dne. Nejraději hledím do zeleně nebo do tůněk, kde se jen jemně čeří voda a na povrchu vytváří drobné, plynulé vlnění. Zdánlivě obyčejná a nevýznamná aktivita, nebo možná neaktivita, se tak stává obohacující a krásnou činností, zážitkem. Hlava se na chvíli odtrhne od všedních starostí, pohled se rozostří a celá lidská bytost odpočívá, užívá si oblažující chvilku, kterou má jen sama pro sebe. Čas se zpomaluje, ruch v okolí najednou utichá. Po 10 minutách si připadám stejně odpočatá jako po hodině spánku. Mám čistou mysl, kam se pomaličku a polehoučku vkrádají nové nápady a nová řešení složitých situací. Stačí i jen výhled z okna do koruny stromů, do parku, na říčku nebo rybník. Cokoli, co odpoutá od chaosu světa kolem, je vítáno.