Všechny ty berličky v podobě motivačních citátů a publikací, videí a příspěvků na facebooku nebo instagramu zdaleka nemusí odrážet realitu zrovna toho jedinečného života, který právě teď žijete, ať už je dokonalý více či méně. Startovací pole nemají všichni stejné. Náboženství novoročních předsevzetí je krásné. Jenže dosáhnout toho, co si hýčkáme v mysli jen jako přání, je trochu vzdálené. Často to vídám u mladší generace, která má ve zvyku si velmi často a v hojné míře přát a poté už méně obdrží. Přichází rozčarování a frustrace, že věci nejdou, tak jak jsme si usmysleli. Přirozeně. Novoroční předsevzetí mají obvykle podobu přání, nějaké ideální reality. To je moment, kdy se představa stává nepřítelem. V životě totiž není nic jako ideální podmínky. A na to, aby s nimi člověk pracoval, dle mého názoru nepotřebuje speciální příležitost. Jde o to ovládnout flow magie každodennosti. Být trpělivý, být bdělý, chopit se iniciativy v pravý čas. A někdy být ochotný také udělat jeden, dva kroky zpět, nebo třeba ukročit stranou. Dokonce dělat mrtvého brouka může mít občas význam. Ale ne rozhodně to, že budete čekat, až se přání splní. Dokonce i v těch motivačních knihách se píše něco ve smyslu, že vesmír má rád rychlost, vytrvalost, píli a otevřené oči. A hlavně hlavu vzhůru – když to nejde jednou cestou, ta správná teprve čeká na objevení. Už chápete? Mistrovství nespočívá v jediném momentu, momentech, kdy si na své předsevzetí vzpomenete. K tomu momentu naplnění vede cesta dlážděná vlastním úsilím. A navíc to, čeho dosáhnete, si musíte udržet, pečovávat o to. Tradice novoročních předsevzetí potom přestává dávat smysl. To vy rozhodujete o tom, co si splníte. Každý den.

Kateřina Šimková