Jestli existuje nějaký posel voňavého, hedvábně teplého jara s těmi nejkrásnějšími západy slunce, kdy město, krajinu obejme zářivá červánková aura, bude jím nikoli pivoňka, ale právě kosatec. Jeho okvětní plátky mají zvláštní schopnost zachytit onu pomíjivost okamžiků, kdy se slunce sklání k západu. Přestože nejlépe podle mého osudu voní ráno, když se na květech líně válí ještě poslední zbytky rosy, jejich největší magie začíná právě po sedmé večer. Zejména odrůdy s bílými květy se mění jako chameleon. Je to fantastická podívaná. Když mám v tomto období v hlavě přeplněno, celý proces tvorby, vymýšlení je jaksi v koncích, vypnu počítač. Odložím telefon. Vezmu si jen mikinu. Sednu si před svůj oblíbený kosatcový záhon a nechávám na sebe tu proměnlivost, jíž se všechny ty odrazy, odlesky a stíny vyznačují, unášet. Je to jako uvědomit si pomíjivost jedinečného ve věčném koloběhu. A právě v tom okamžiku přichází kýžené probuzení a proud inspirace se z čista jasna vynoří, aby ve mně zanechal svou stopu. A tak se ráno opět probouzím s kosatcovou vůní pod okny.

Kateřina Šimková