Patřím k odnaučeným kuřákům, kteří jsou prý vůči tabákovému dýmu mnohem nesnášenlivější než lidé, kteří neměli nikdy cigáro v ústech. Přesto mi víc než smradlavý kouř vadí mediální hysterie protikuřáckých kampaní. Řekl bych, že škodí víc než nikotin, dehet a čtyři tisíce dalších látek v tabáku obsažených. Čím? Jsou dotěrnější v přesvědčování, že přinášejí tu „svatou“ pravdu, a hloupější v argumentech, jimiž proti kouření bojují. A především se snaží ubít v nás schopnost svobodně se rozhodovat.

Neustále slyším argumenty těchto účastníků křížové výpravy proti tabáku. Netvrdím, že cigareta patří ke zdravému životnímu stylu a první seznámení s ní má dítěti nabídnout už kojící matka. O nectnostech kouření není sporu. Proč si ale tihle válečníci nepoloží otázku, co lidi ke kouření vede? Proč si dobrovolně ničí zdraví, a ještě za to státu odvádějí nekřesťanské peníze? Neučinili to, zkusil jsem to tedy zjistit sám.
Může to být z pouhého vzdoru, rebelantství vůči vrchnostenským příkazům, z odporu proti přesvědčení osvícených úřadů, že občana musí chránit před sebou samým, protože on ještě k takovéto poznané nutnosti nedospěl.
Jistě, pár kuřáků už direktiktivy a zákazy Evropské unie už přivedly na svět. Jenže se kouří mnohem déle, než v Bruselu vznikl Pakt o uhlí a oceli, předchůdce evropské integrace.
Lékaři poukazují na to, že tabák je droga a závislost na nikotinu bývá stejně silná jako na kokainu. Cigareta také pomáhá při stresu. Člověk má v nouzi nebo emocionálním vypětí něco pevného v ruce, může si s cigaretou hrát, vytvářet důležité pózy, vyfukovat kroužky a podobně. To ale nic nevypovídá o tom, jak s kouřením člověk začne.
Dobře si pamatuji na první seznamování se s cigaretou. Vlastně to bylo suché listí zabalené do toaletního papíru. Když jsem později vyrostl z klukovských kalhot, začal jsem kouřit opravdické cigarety. V prvním i druhém případě mi bývalo po kouření špatně. Aby ne. Řečeno slovy klasiků Lasicy a Satínského: „Není kumšt kouřit, když ti chutná. Ale když ti nechutná, pak je třeba překonat ten odpor!“ Ano, první cigarety nechutnají, často se po nich dotyčný i pozvrací dřív, než jim přijde na chuť.
Osudová přitažlivost cigaretového dýmu spočívá v něčem podstatnějším.
Je spojena s jógou, lépe řečeno s jógickým dýcháním. Tato relaxační technika se užívá už tisíce let k dokonalému a hlubokému uvolnění.
Cituji z příručky jógy:
„V řádném, systematickém dýchání jsou tři kroky. První je puraka neboli nádech, druhý je kumbhaka neboli zadržení dechu, třetí je rečaka neboli výdech.“
Kuřák postupuje stejným způsobem. Nejprve potáhne z cigarety (puraka), poté v plicích zadrží kouř (kumbhaka) a pak ho labužnicky vyfoukne ven (rečaka).
Podobně jako u jógického dýchání se kuřákova mysl uvolní. Takové uvolnění může dosáhnout až k transcendenci, hlubokému vnoru za čas a prostor. Pokud tedy asi čtyřicet procent lidí kouří, je to právě díky tomuto uvolňujícímu efektu. V době stále se zesilujících stresů a rostoucích tlaků na psychiku v moderní společnosti je kouření jedním z účinných způsobů odreagování.
Rozhodně nechci kuřáky utvrdit v jejich zlozvyku ani ponoukat k šíření řad polykačů tabákového dýmu. Jen se pokouším vysvětlit, proč je kouření tak rozšířenou a oblíbenou kratochvílí. A doporučuji pokračovat v jógickém dechovém cvičení pravidelně, intenzivněji a radostněji, tentokrát již bez cigarety. To teprve bude nirvána!
Pavel Kačer