Čím déle jsem na světě, tím častěji se zamýšlím nad tím, kam to všechno spěje. Starého člověka, tedy pamětníka, stále cosi nutí srovnávat. Jak to chodilo dříve a jak to vypadá dnes. Přitom mu v hlavě utkvěla představa, že v dobách jeho mládí bylo vše normální, teprve později se to začalo kazit. Za etalon správných poměrů považuje chování lidí, uspořádání věcí a vývoj událostí v takové podobě, kdy počal vnímat okolí svýma dětskýma očima. Takový pamětník rád vzdychá a své moudrosti začíná floskulí: „To za mých mladých let...“ Říká se tomu konzervatizmus.
Cítím, že nejsem a nemohu být jiný. Zároveň se však snažím přizpůsobovat novotám, jak jen to jde, s ohledem na své slábnoucí intelektuální schopnosti, upadající vzhled a přijatelnou míru vkusu. Nechci nijak vybočovat, ale ani být typickým nerudným dědkem s fajfkou, mindráky a artrózou. Proto hledám kompromisy, příklady, v nichž se spojují dva světy – starý s tím dnešním. Není to jen zábavné, může to mít i hlubší smysl. Vždy mne pak velmi potěší, když takovou „symbiózu protikladů“ odhalím.
Abych byl konkrétní, uvedu příklad z poslední doby. V květnovém vydání Madam Business jsem si přečetl pozoruhodný rozhovor se zakladatelkou Zásilkovny. Tato atraktivní dáma svým podnikáním úspěšně konkuruje České poště, expanduje do zahraničí a „ráno ji baví vstávat s hlavou plnou myšlenek a vizí“. Zároveň musí doma zvládnout rodinu s třemi potomky tak, aby fungovala.
Velmi mně imponuje, že jsou mezi námi mladí lidé, kteří se zabývají například informač­ními technologiemi jako zmíněná Simona
Kijonková, dokážou se plně uplatnit v businessu, a přitom vyznávají i tradiční životní hodnoty svých babiček. Dokazují, že to lze i v praxi skloubit, aniž by se z toho člověk nutně pomátl, zkrachoval profesně a lidsky, nebo byl považován za podivína.
Nemůžeme zabouchnout dveře před moderními technologiemi, ani se tvářit, že v současnosti platí jiné fyzikální zákony. Digitální věk je skutečností, ať se nám to líbí, nebo ne. Ale zároveň nečekejme, že robotky budou rodit děti a vychovávat je.
Naprosto souhlasím se snahou dostat do základních škol opět vyučovací předměty dílny, pozemky a ruční práce. Zvládnutí základů řemesla v mládí a dosáhnutí manuální zručnosti se bude hodit i v době čtvrté průmyslové revoluce. Spočítat si, že dvě a dvě jsou čtyři, se musíme naučit, i když budou všude okolo nás ty nejdokonalejší počítače.
Podporuji i návrat k jednoduššímu životnímu stylu tam, kde to jde. Tažení proti všudypřítomným plastům, které mohou dobře nahradit přírodní a rozložitelné materiály, není jen návratem do starých časů před igelitem, ale zároveň výrazem zmoudření moderní doby. Předměty, které použiji a zahodím, už také přestávají být in. Proč ne?
Domnívám se, že touha po prostotě, jednoduchém řešení a přirozeném řádu věcí bude v lidech sílit a bude protiváhou ke stále sofistikovanějším, vyspělejším technologiím. Obě tendence spolu nemusí soupeřit, ale mohou žít pospolu, a dokonce táhnout za jeden provaz. Provaz, jímž se můžeme dostat dál.
Pavel Kačer