Na chalupě jsme se pustili do jarního úklidu. Topíme dřevem v kamnech a na malém sporáčku uvaříme všechno jídlo, proto míváme všude spoustu sazí a prachu. Musí se pak v sednici vysmýčit, odstraňují se pavučiny, staré harampádí ze všech koutů se dává do sběru nebo odváží do kontejneru na tříděný odpad. Je s tím dost práce, ale bez toho by pořádné jaro vlastně ani vůbec nemohlo začít, člověk by měl pocit, že má nějaký rest, že něco dost podstatného zanedbal.

Na tom gruntování mám nejraději, že vynáší na světlo nečekané věci. To, na co už jsme dávno zapomněli, s čím se už nadobro rozžehnali, co máme spojeno s lidmi, co tu s námi už nejsou, se náhle objeví. Součásti šatníku, staré boty, odložené hračky, s nimiž vyrůstaly naše děti, spousta nepotřebných a pro strýčka příhodu uschovaných krámů... Ať jsou to věci takové, nebo makové, mají v sobě nemalé kouzlo. Ukrývají vzpomínky na časy, které jsou dávno pryč a zapadly do hlubokého zapomnění.

Čím jsem starší, tím raději se s nimi potkávám – s předměty a taky vzpomínkami. Znamená to, že jsem dosáhl úctyhodného věku a že nepatřím do téhle pomatené doby s převrácenými hodnotami. Vím, že moje pravé místo leží na časové ose někde vzadu, kam se v myšlenkách často navracím. Do let, které si, samo sebou, idealizuji, protože vzpomínky mívají tu nádhernou vlastnost, že nechávají oživit minulé události tak, aby nám lahodily.

Letos mi to uklízení přineslo mimořádně drahocennou věc. Na dně letité skříně pod nánosem prachu ležely dvě sklínky odlité z hrubého skla, v nichž se před víc než půlstoletím prodávala plnotučná hořčice. Proto jsme je neznali jinak než jako „hořčičáky“. Tehdy jich bylo všude plno, a tak nám uniklo, že vedle praktické stránky obsahují i estetické hodnoty. Prostě teď na nich vidím, jak ve své prostotě a výrobní lacinosti jsou krásné. A vzácné, protože se jich nedochovalo mnoho, i když tlusté skleněné dno a stěny vydržely i hrubé zacházení a mnohé pády na zem.

Nedojímal bych se tolik nad sklenicí se znakem Rudolfovy hutě nebo Moravských skláren, n.p. z šedesátých let minulého století, kdyby mi nepřipomínaly moje dětství. Pamatuji si totiž, že z nich pila kávu moje máma. Tak ji stále mám před očima. K tomu pití se vázal ještě další rituál. Když s chutí vyprázdnila skleničku, otočila ji dnem vzhůru. Kávová sedlina začala stékat dolů a vytvářela podivuhodné obrazce. Proti světlu je pozorně sledovala, a to nastal ten čarovný okamžik napětí. Co tam uvidí? Z rozteklého lógru uměla vyčíst budoucí události, co nás čeká a nemine. Možná, že tam spatřila i fatální nemoc, která si ji brzy vzala s sebou.

Téhle vidiny jsem se nikdy nezbavil, i když ji odděluje víc než padesátiletá propast času. Vzal jsem opatrně sklenice, tu starší s rovnými obrysy i trochu mladší se zaoblenými tvary, opatrně do rukou, hadříkem zbavil prachové patiny a pečlivě je vymyl. Objevily se kazy, dvě vzduchové bubliny uvězněné ve sklovině. Ty ostatně vůbec nevadí, jen mě trochu zklamaly rozměry. V mých představách vypadaly obě skleničky podstatně větší, stejně jako ta porce kávy, která mi připadala opravdu vydatná.

Abych si byl jistý, že se nemýlím, hledal jsem informace na internetu. Na klasické hořčičáky tam lidé vzpomínají s láskou. Chovají se k nim jako by to byly vzácné starožitnosti. A Wikipedie mě ujistila, že skutečně mám v ruce originál.

Dvě deci jsou dvě deci, objem a rozměry souhlasí, to jen paměť se mýlí. Je to prostě tak, že tehdejší svět byl nejen nekonečný a nepochopitelný, ale především mnohem větší. Dětskýma očima prostě koukáte jinak. Když človíček vyroste a začne chápat, jednotlivosti si skládat do souvislostí, ledacos tajemné a neproniknutelné se vyjasní a také zevšední. Obři se zmenší, strašidla přijdou o kouzelnou moc, záhady najdou reálné vysvětlení.

Kafíčko mi teď chutná víc. Z klasických hořčičáků má chuť zašlých časů, událostí a lidí, po nichž se nám stýská. Je to hodně, nebo málo?

Pavel Kačer