Když oslavovali básníka Jaroslava Vrchlického u příležitosti jeho padesátých narozenin, uvítali ho slovy „Velebný kmete!“ Před sto lety znamenaly Abrahámoviny dovršení úctyhodného věku. A dotyčný oslavenec se měl náležitě tomu chovat. Dnes řadíme padesátníky mezi zdatné junáky. A píšeme o tom, že život začíná po padesátce. Nejen časy se mění. Jiní jsou lidé, věci, události...

Pokud jde o mne, rozhodl jsem se nenechat se stářím zaskočit nepřipraven. Uvědomil jsem si, že stárnout se musí vědecky, plánovitě a disciplinovaně tak, aby člověk odcházel do penze v nejlepší kondici, zdráv na těle a na duchu. Jen tak si přece může labužnicky vychutnat dary, které mu pokročilý věk, nabyté zkušenosti, požitky důchodového pojištění a nepřeberné množství volného času velkoryse nabídnou. Proto jsem začal už v době, jež se popisovala bonmotem „mládí pryč a do důchodu daleko“, nacvičovat odchod na zasloužený odpočinek.
Jistě mi dáte za pravdu, že důchodce musí být především prost neduhů, aby všechnu svou energii nevyčerpal na nekonečné debaty s vrstevníky o nemocech, na běhání po doktorech, střídání lázeňských procedur a nakupování prášků v lékárnách. Jen vitální osoba může s chutí utrácet čas, peníze a přízeň osudu, řekl jsem si. Odřekl jsem se alkoholu, típl poslední cigaretu, místo čtení znepokojivých zpráv začal studovat desatero pozitivního myšlení. Sedavé zaměstnání, které mi deformovalo postavu, jsem přestal brát jako výmluvu, že se celý den ani nehnu. Ráno začínám rozcvičkou jako na vojně a rozehřáté tělo zchladím studenou sprchou. Snažím se jíst tak, jako by mi známý apoštol zdravé výživy Rajko Doleček koukal přes rameno do talíře. Vážím se a měřím tlak jen ze zvědavosti, ale pravidelně. Na preventivní zdravotní prohlídce mě vždycky potěší, když mi doktor nedokáže najít jediný problém, s nímž by se pustil do křížku.
Léta běžela, sčítala se na zápočtovém listu a jednoho dne byla dovršena míra. Stal jsem se starobním důchodcem. Zatímco mnozí se tohoto okamžiku děsili, já ho vítal. Teď se mělo ukázat, jestli jsem na úlohu veselého penzisty skutečně připraven. Tedy cítil jsem se tak mlád, že mi při sepisování žádosti o důchod bylo, jako bych se provinil. Bylo mi jasné, že budu muset chátrat ještě aspoň patnáct let, abych nabyl podoby, chování a charakteristických vlastností typického českého důchodce. Jenže být na výplatní listině státu, aniž bych pohnul prstem, přece nepředpokládá, že už ničeho jiného než churavění nejsem schopen. Naopak, tu penzičku si chci náležitě užít.
A k tomu je třeba mít i vhodnou náplň. Ani to jsem v přípravné fázi nechtěl zanedbat. Kromě koníčků, jimž jsem holdoval celý život, jsem si přichystal i typicky seniorské. Pořídil jsem si skútra. Chci cestovat a přitom se kochat. Budu si jako za mlada užívat za řídítky motocyklu, poznávat českou zemičku a navštěvovat přátele, na něž jsem léta neměl čas a kteří mi chybí.
Nejdůležitější je uchopit tu úžasnou možnost svobody. Už se nechci omezovat tím, že na něco nemám čas, je to daleko nebo je k tomu třeba vyvinout příliš mnoho úsilí. Už se nehodlám kontrolovat, co řeknu, abych si v práci neuškodil. Můžu se chovat jako člověk, kterého společnost nedokáže ovládat konvencemi, kariérou, penězi, a na nějž proto pohlíží útrpně a jaksi spatra. Fakt, že jsem pro vymývače mozků už mimo hru, mi nevadí. Naopak, činí mi radost.
Šedá je teorie, zelený strom života. Dostal jsem příležitost vyzkoušet, zda jsem někde neudělal chybu a důchod je něco úplně jiného, než na co jsem dlouho pilně trénoval. Zatím si pochvaluji, avšak na závěry je ještě příliš brzy. Zeptejte se za rok, to budu moudřejší.

Pavel Kačer