Rád navštěvuji hřbitovy, ty větší na okrajích měst, i ty maličké za vesnicí. Zatímco náměstí s ulicemi žijí přítomností, hřbitůvky odkazují na minulost. A když už poznávám současnou tvář lidského sídla, chci se pozdravit i s jeho dřívějšími obyvateli, kteří zde žili před dávnými i nedávnými časy, milovali a truchlili, zaobírali se běžnými starostmi a odcházeli na věčnost. Prostory za hřbitovními zdmi vypovídají mnoho o historii, slávě i úpadku daného místa, o mnoha uzavřených osudech, o životě a smrti.

Ale teď nechci psát o hřbitovních pomnících a urnových hájích, o dušičkových náladách mezi hroby, o temných márnicích a sousoších andělů. Zaujaly mě pomníčky, které vyrůstají podél našich cest. I ty jsou vyjádřením naší zběsile pádící doby, smutku a pomíjivosti osob, věcí a událostí. Vyrůstají jich tisíce a stále přibývají nové. Němí svědkové tragických dopravních nehod. Připoutávají pozornost a nutí myslet na ty, kteří na těchto místech skončili svoji pozemskou pouť. Vzbuzují zvědavost, co se stalo. Vždycky se vkrádá neodbytná otázka, proč? Za jakých okolností, z jakých důvodů, vinou jaké souhry náhod musel vyhasnout život, dva, tři i více životů?
V televizních zprávách se o takových nehodách dozvídáme každý den. Vidíme vraky vozidel, místo činu, zpovědi svědků, úsilí záchranářů, stručná sdělení policie. Přesto mi však pořád chybí odpověď, proč se to muselo stát. Co prožíval řidič za volantem, co si právě myslel, v jakém rozpoložení se zrovna nacházel. Krátká reportáž na obrazovce může naznačit, ale těžko poskytne správnou odpověď. Lze se jen dohadovat, co se skutečně událo v kritickou vteřinu.
Ptám se taky, pro koho jsou pomníčky s podobiznami zemřelých určeny? Kdo se zastaví aspoň na malou chvilku a věnuje pozornost. Ti, co ještě chodí pěšky možná – ale kolik jich je? Pro většinu ostatních, kteří tyto svědky nehod míjejí ve svých automobilech a ani neuberou plyn, pokud je vůbec zahlédnou? Určitě ne. Jako varování pro všechny, kteří zbytečně riskují pro minuty, vteřiny? Nejsem si jist. Bude to zřejmě tak, že pomníčky vedle příkopů potřebují především ti, kteří přišli o své nejbližší. Tady se s nimi mohou setkávat. Přicházet za nimi kdykoli, s kytičkou nebo svíčkou, ve všední den, výročí nebo o Vánocích, kdy doma chybí nejvíc.
Těch „hřbitovů“ podél silnic si všímám víc, lépe je vidím a mám příležitost věnovat jim letmý pohled, případně zastavit se a tiše na okamžik spočinout. Když někdo jako já jezdí téměř denodenně na skútru, prožívá cestu jinak než ve voze. A pomníčky pak opravdu nejde přehlédnout. Zvláště, když jejich nejviditelnější část tvoří torza z motocyklové pneumatiky, to když na místě skonal motorkář. Mladých mužů na rychlých strojích přibývá, tragédií za řídítky a na tandemu proto taky.
Znak doby.
Nevím, jestli potom odjíždím opatrněji a myslím na daň, kterou za radost z jízdy platíme. Vím, že každá mince má dvě strany a žijeme ve světě polarit. Ve světě, který je křehčí, zranitelnější a iluzornější, než se zdá. Beru to na vědomí.
Pavel Kačer