Žijí s námi, a přece tak trochu někde jinde. Rodin, pro něž autizmus není jen abstraktní pojem, ale každodenní realita, přibývá. Každá pomocná ruka je pro ně „zázrakem“, důležitou oporou při zdolávání úskalí při spolužití s touto poruchou. Nadace ProCit patří k těm, kteří autistům otvírají náruč. Rozhovor s Irenou Vítovcovou, zakladatelkou nadace, Ženou regionu pro Plzeňský kraj 2018 a nositelkou ocenění APLAUS,
NAUTIS Praha – Čestné uznání v kategorii Dospělí 2016, řekne víc.

Čím vás oslovilo téma autizmu? Byla to vaše osobní zkušenost, nebo jen touha pomoci těm, kteří poruchou trpí?

Autizmus se pro mě stal součástí života v okamžiku, kdy byl u mého staršího syna před 13 lety diagnostikován. V ten moment se změnil život nejen mně, ale i celé rodině. Pomoci zkvalitnit život nejen Matyášovi, ale i dalším rodinám s „jinými“ dětmi, se stalo mým posláním.

Dětí i dospělých s poruchou autistického spektra přibývá. Rodiny a společnost si často nevědí rady, jak s nimi žít. Co je podle vás nejdůležitější udělat?

Důležité je člověka s autizmem přijmout, nevyčleňovat ho ze společnosti, ale naopak těžit z jeho jinakosti.

Proč a s jakým cílem vznikla vaše nadace ProCit?

ProCit byl založen v ro-
ce 2010 s cílem vytvořit bezpečné prostředí pro setkávání rodin s dětmi s autizmem. Postupem času se zprofesionalizoval natolik,
že kromě sociálních služeb pro celé rodiny s dětmi od 1 do 26 let organizuje spoustu kurzů, besed, seminářů, výstav, volnočasových aktivit, charitativních akcí, ale i letní a zimní pobyty. Ve spolupráci s městem Plzeň jsem začala letos v létě pracovat na studii a projektu domu pro dospělé s autizmem a problémovým chováním, kde by mohli žít a vzdělávat se za pomoci odborného dozoru. Půjde o specializovaný dům, v němž bude každý mít svůj samostatný pokoj, a počítá se s 24hodinovou pečovatelskou službou.

Co vám v nadaci dělá radost a co je v ní nejtěžší?

Mám velkou radost z týmů ProCit. Jsme skvělá parta, která od začátku pro děti dělá maximum. Aby se „jiným“ dětem žilo lépe, aby se cítily šťastné, pochopené a zažívaly radost z běžných aktivit, které by třeba bez ProCitu ani nezkusily, nepoznaly. Šťastnou mě dělá i pocit radosti ze setkání rodin, kterým se stal ProCit pomyslnou druhou rodinou, jak rádi říkají.

Jak se vám psala kniha O autizmu, která shrnuje deset let práce a zkušeností v nadaci?

Nápad na sepsání našich zkušeností, příběhů a zážitků přišel už před dvěma lety. Některé texty jsme vytáhli z šuplíku, oprášili, doplnili a další sepsali. Vznikla tak ucelená odborně naučná publikace, ve které se čtenáři dočtou spoustu užitečných, úsměvných příběhů. Nejtěžší bylo sehnat finanční prostředky

k vydání. Vše se ale díky podpoře Západočeské univerzity, Katedry pedagogiky
a Sociálních služeb města Plzně povedlo a my už vyprodáváme druhý dotisk. Byla by velká škoda nechat si pro sebe naše poznatky na základě času stráveného s dětmi s autizmem a jejich rodinami, ale i příběhy
viděné okem asistentů, lektorů a rodičů. ProCit je tady totiž už celé desetiletí, a proto jsem šťastná, že narozeniny můžeme oslavit vydáním knihy.

mnoho úspěchů vám, nadaci
i zmíněným rodinám popřál Pavel Kačer