Olga MedlíkováČasto se táži sama sebe, jak to udělat, aby se neplýtvalo lidským potenciálem. Jak to zařídit, aby jedinec o to své osobité know-how obohatil ostatní, aby ze sebe vydal ony poklady, které v sobě má zašifrované, a často o nich ani neví. Bohatství takového materiálu je obrovské. Ale často zůstává neprobuzeno, zapomenuto. Čím to je? Českou povahou? Závistí, že bude někdo lepší než já? Systémem výuky ve školách? Špatnou motivací? Těžko říci. Tím spíše jsem uvítala knihu nazvanou Umění motivace – Návody a tipy pro pracovní i rodinný život , kterou právě vydal Nakladatelský dům GRADA. Autorkou je PaedDr. Olga Medlíková, lektorka, mentorka a facilitátorka. Pracuje pro business a státní správu. Specializuje se na trénink managementu v měkkých dovednostech, na sociální dovednosti, přípravu prezentérů a lektorů, a společenský protokol. V posledních letech se věnuje zejména facilitaci strategického plánování v neziskových organizacích a řešení problémů uvnitř týmů ve firmách a institucích. Zeptala jsem se jí:

Co je to vlastně motivace? A potřebujeme ji vůbec?

Motivace je naše chtění – něco dělat, něco se naučit, zkrášlit sebe nebo okolí, něco vybudovat, něčeho dosáhnout... Probouzí naši vnitřní energii a zaměřuje ji k cíli. Bez motivace vyhasínáme a živoříme. Někdy pomůže impulz zvnějšku, ale nejsilnější motivace je ta hnací síla uvnitř.

Někteří lidé jsou velmi činorodí, kreativní, pořád musí něco dělat, aby byli šťastni a cítili se užiteční. Pro ně je motivace zbytečná?

Pravděpodobně je pro ně motivační právě ta činorodost, možnost zapojovat se, vymýšlet, být v centru dění, dělat věci smysluplné. Pokud jsou v tom šťastní, je to v pořádku a zdravé. Horší je, když si horečnou činností něco kompenzují. Pak to není motivační, ale spíš se tím trestají.

Jak je užitečná motivace v případě vlastníků firmy, která se zrovna nachází v maléru? Zakázky nepřibývají, odbyt vázne, účet zeje prázdnotou. Majitelé si nevědí rady. Co byste doporučila?

Úklid. Vnitřní a vnější – v procesech, papírech, okolo firmy, ve zvyklostech, jak co dělají. Jednak si vážně uklidí v možná letitých nánosech, a zejména pozoruhodné je, že jakmile se to stane, často zakázky a zákazníci najednou přicházejí. Jako by to byl impulz, žádoucí změna. Navíc je vždy dobré, když je vidět, že se ve firmě něco děje, že nečeká na zázrak, ale aktivně se chopila iniciativy, o něco se snaží.

O roli loajálních zaměstnanců pro rozvoj podniku či organizace se hovoří s patřičnou vážností. Umí čeští šéfové dobře motivovat? V čem dělají chyby?

My obecně málo chválíme. Asi je to vlivem výchovy v primární rodině, ale tak nějak nám to moc „nejde přes pusu“. Víte, že podle Gallupa zaměstnanec, který dostal v posledních sedmi dnech pozitivní uznání své práce, dosahuje o 10–20 % vyšší produktivity práce? Chválení chceme být všichni. Samozřejmě někdo spíš za práci a výkon, a někomu je třeba říct, že je báječný člověk a skvěle se s ním nebo s ní spolupracuje. Ale pochvala, a navíc opravdová, dělá zázraky.

Kdy potřebuje člověk motivaci nejvíce?

Když je na dně nebo blízko něho. Ale raději se tam vůbec nedostat. To znamená, všímat si příznaků ztráty zájmu a nepodceňovat je. Tak nějak „bez chuti“ jsme občas všichni, ale nesmí to trvat dlouho. Tenhle stav pak často přechází až k vyhoření, a to už je skoro pozdě. Vyhořelého člověka jen tak něco „nenakopne“, to je dlouhodobý proces a pracný. Lépe si dělat každodenní radosti, aby vždy bylo na co se těšit. A nabídnout pomocnou ruku, když vidím, že někdo v mém okolí klouže k vyhoření.

Čím se liší motivace v rodině a ve firmě?

Ona se v principech moc neliší. Co nejvíc funguje, je v rodinách i ve firmách stejné: pochvala a poděkování, naslouchat druhým a vnímat je, dostatek informací, osobní zodpovědnost, podpora iniciativy, jasné zásady a pravidla, oslavy a rituály. Jenom v práci na to víc myslíme, protože „jsme v práci“, a doma nás to trkne občas. Protože naši blízcí přece v hloubi duše vědí, že to s nimi myslíme dobře. Ale holt to neřekneme a pak se občas divíme.

Proč jste ke své knize zvolila právě toto téma?

Motivace mě zajímá už dlouho. Ale v posledních letech, a zejména v pandemickém roce, její význam obrovsky narostl. Je nesmírně znát, který člověk nebo která rodina zvládla i nelehkou situaci minulých měsíců s přehledem, protože na sobě pracovala, nenechala se pohltit záplavou negativních zpráv a pesimizmem okolí. O Češích se říká, že jsme druhý nejpesimističtější národ v Evropě, takže tady je práce na motivaci velmi, velmi potřeba. Pozitivnímu pohledu a sebemotivaci se dá naučit. Věřím, že se to povede i nám.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi