Darina VodrážkováMgr. Darina Vodrážková vede IT firmu DAQUAS spol. s r.o. Ta se snaží pomoci s řešením ostatním firmám, které chtějí něco v IT zlepšit, zjednodušit, udělat jinak, pracovat efektivněji, lépe komunikovat a být tak trochu bez zbytečných starostí. DAQUAS je také vynikajícím odborníkem na licenční politiku. A připsala bych jí ještě jednu charakteristiku: o své klienty se stará srdcem, se zaujetím pro věc, a když to jde, přidá do komunikace vždy trochu rozvernosti, humoru a dobré vůle. Součástí toho všeho je spousta otázek, jež zákazníkům a zájemcům její tým pokládá. Snaží se dopátrat merita věci, přijít na to, co odběratel skutečně potřebuje, jak to u něj funguje a proč by to mohlo šlapat lépe. Ne vždy je to jednoduché. Z odpovědí Dariny Vodrážkové poznáte, že je naučená naslouchat a analyzovat, pátrat po podstatě.

Jaký vztah mají dnešní ženy k IT a novým technologiím? Baví je více než v minulosti?

To je zajímavá otázka. Zdá se vám, že IT ženy dříve nebavilo? Nebo bavilo méně než muže? Já myslím, že jsou lidé, které novinky a nápady baví, a lidé, kteří se raději přidržují energeticky (zdánlivě) efektivní rutiny a tu si novými technologiemi fakt kazit nedají. Osobně bych řekla, že ten rozdíl mezi pohlavími je spíš v tom, že „kluci“ radši zjišťují metodou pokus--omyl, co ta nová věc umí a dělá, a „holky“ tak trochu ztrácejí čas tím, že si to chtějí napřed přečíst... Hledáme návod, na to pokusničení moc nejsme, protože se bojíme, že něco „rozbijeme“, a pak budeme muset volat o pomoc. Takže první pokusy jsou opatrnější, ale pak se zas můžeme dostat o kousek hlouběji či dál.

A myslíte si, že jste některé svoje klientky naučila se kamarádit se všemi těmi vymoženostmi, které máte v obchodním portfoliu? Tedy uživatelsky, tak, aby uměly všechny ty nástroje k podpoře fungování firem, procesů využívat?

To určitě ne. To vážně ani nejde. A navíc by to nedávalo smysl. Ani já neumím využívat celé portfolio nástrojů, které nabízíme. Jednak proto, že je toho vážně moc, takže každá firma nepotřebuje všechno, a ani každý jednotlivec v té firmě nevyužije úplně všechno. Je to skoro, jako byste se mě zeptala, jestli mám v řidičáku zaplněné všechny řádky. Ale já náklaďák ani autobus řídit nepotřebuju a trošku mi schází jen „éčko“ na přívěs pro koně... To časem přijde.

Liší se tedy ženský princip v přístupu k IT od toho mužského? Kdo si víc hraje?

Jak jsem naznačila, „kluci“ jsou náchylnější k tomu, aby si zkoumali věci sami. Raději si na všechno přijdou, než se nechávají učit. To má tedy svoje velké výhody, protože takto se znalosti a dovednosti získávají déle, ale o to trvanlivěji. U školení to často dopadne tak, že i funkce, která mě nadchne, nenajde úplně hned využití, a za týden vím sotva to, že mi ji někdo ukazoval, jenže nevím, kde a jak, a po čtrnácti dnech už ani to. Zatímco na co si přijdu sama, na to si v případně nutnosti zase znova přijdu sama.
A co se skutečného hraní týče – i tam se tak trochu projevují nějaké ty genderové stereotypy... „Holky“ mívají raději „stavěcí hry“ a různé ty simulace standardní reality (péči o zvířátka, rodinné vztahy atd.), zatímco „kluci“ jdou spíše po tom „hraní na vojáky“. Samozřejmě to neplatí stoprocentně a taky se přirozeně spojují při společné hře. Avšak i tam jsem zažila pěkné příhody, když třeba moji synové, manžel a dcera hráli společně strategicko-dobyvatelskou hru a bytem se neslo: „Ségra, bojuj!!“ A odpověď zněla: „Já ještě nemám dodělanou tu ohrádku pro ovečky!“ Zatímco kluci ve hře, kde stavíte a provozujete zábavní park s kolotoči a horskými drahami, budovali klece a pasti, do kterých chytali návštěvníky...
Jen, jak říkám, lidé jsou různí, jsou samozřejmě dámy, které to mají úplně jinak, i pánové, kteří třeba nikdy na žádnou „střílečku“ nesáhli. Mimochodem, já nehraju vůbec. Leda různé komplikované formy solitaire – jako ranní mentální rozcvičku.

Co všechno může vaše firma šéfkám jiných společností, organizací, institucí nabídnout? A co by mohly využívat ve větším měřítku, ale zatím se zdráhají?

Naše firma jim může nabídnout především srozumitelnou komunikaci a porozumění jejich starostem. Důležité totiž je vědět, co chcete vyřešit – a až podle toho hledat prostředky, kterými to půjde udělat. V IT se těch prostředků nabízí mnoho a pro laika je stejně obtížné si z nich vybrat. Šéfka (či šéf) by se měla soustředit na co nejpřesnější formulaci zadání a hledání řešení nechat těm, kdo se tím živí. Avšak často ten proces spolupráce začíná už při té tvorbě zadání. Kladením správných otázek tomu umíme dost pomoci. Ono je někdy těžké, zejména pro racionální lidi, říct si o něco, co si vůbec neumí představit, že jde udělat. Třeba abyste mohli být na dvou místech zároveň nebo aby váš počítač psal sám podle diktátu jako sekretářka... Jenže to je právě to kritické místo: bez dobře zformulovaného zadání lze jen těžko najít opravdu vyhovující řešení.
Když nad tím tak přemýšlím, domnívám se, že pomůže získat dostatečnou důvěru v naše schopnosti to, když najde klient v tom širokém portfoliu to správné řešení. Tím osvobodíme fantazii zadavatelky či zadavatele od přednastavených bariér a můžeme se soustředit na to, co doopravdy potřebují.

Doporučila byste nějakou novinku z vaší nabídky malým firmám? Třeba platformu pro komunikaci, sdílení dat, řízení procesů, lepší informovanosti týmu, nástroje k optimální organizaci času?

Protože IT je dnes nezbytnou součástí fungování všech životně důležitých funkcí každé organizace, chceme od něj kontinuální spolehlivou službu. Chceme, aby to byla stejná samozřejmost, jako tekoucí voda a elektřina. Vlastní studnu a elektrárnu přitom má jen málokdo. IT potřebám menších a středních podniků sluší úplně stejný přístup. Nechť se o IT stará profesionální specializovaná firma, a všechny prostředky, které lze sdílet, nechť jsou sdíleny, protože takový provoz je nejekonomičtější. Pozor, nejde jen o využití IT, ale také o jeho zabezpečení. Na dostupnosti (tedy prakticky nepřetržitém fungování) IT jsou firmy závislé a velká část jejich hodnoty leží v datech! V údajích o zákaznících, zaměstnancích, v know-how, které má často opět podobu záznamů, dat, o která rozhodně nechceme přijít ani krádeží, ani ztrátou. A tak jako peníze ukládáme do bank, kde jsou chráněny lépe než v kanceláři v šuplíku, či v přihrádce v autě, tak bychom své IT a jeho obsahy měli mít v bezpečí datových center, která jsou chráněna jako trezor a ještě lépe.
Co bych tedy doporučila, je určitě úvaha o tom všem, co může firmě přinést takzvané cloudové IT. To, které umožňuje přístup k nástrojům a datům odkudkoli, kdykoli, ale rozhodně ne komukoli. Trochu se obávám, že to, co jsme zažili na jaře, se může opakovat, a v tu chvíli jsou cloudová řešení, nezávislá na místě, kde se nacházíme, k nezaplacení. Ale pozor! Díky principu sdílení prostředků jsou k nezaplacení jen obrazně. Náklady na vynikající (až sci-fi) technologie, precizní zajištění bezpečnosti, včetně shody s nejpřísnějšími normami pro ochranu osobních údajů nebo zdravotnických dat, jsou srovnatelné (a navíc v čase mnohem vlídněji rozložené), či dokonce nižší, než u tradičního IT.

Mluvíme o informační přehlcenosti a s tím o velkém náporu na psychiku člověka. Jsou lidé, kteří mobil i počítač záměrně vypínají, nechtějí být online 24 hodin denně poté, co takto žili uplynulých 20–30 let. Také k nim už paradoxně patříte?

Já ne. Jsem zvyklá zpracovávat několik různých vstupů najednou (jako většina maminek s více dětmi), tak mi paralelní komunikační dráhy tolik nevadí. Ale pravda je, že s jarní vlnou karantény se i u mě projevovalo vyčerpání, kterému psychologové dali označení Zoom Fatigue. To však není způsobeno přemírou informací, ale naopak jejich nedostatkem. Tím, jak jsme zvyklí na plastickou lidskou interakci a komunikaci, při níž se vidíme, cítíme, zaujímáme vůči sobě nějaké postavení, vzdálenost, pozorujeme gesta, nejen tvář, při povídání ve skupině vidíme všechny její členy a jejich vzájemné reakce... o což při vzdálených hovorech po síti přicházíme (i když spustíme všechny kamery), naše hlava se s tím jen těžko vyrovnává.
A jak se tak pokouší scházející informace domyslet, dopočítat, vydává mnohem více energie než při běžné rozpravě v zasedačce či u vaření kávy ve společné kuchyňce. K tomu připočtěte nepříliš ergonomické podmínky u stolu nebo na gauči v obýváku – a z pohodlného home office se může stát značně náročné pracovní prostředí, které vysává energii o kus rychlejším tempem, než znáte z kanceláře.
Takže, odpověď na vaši otázku – já nevypínám, ale vůbec to nemám za zlé těm, kdo to dělají. Prostě to potřebují a já to respektuji.

Opět začal řádit koronavir. Čím se IT obor a služby nejvíce podílí na zvládání chodu firem? V čem vidíte jeho zásadní přínos pro rozvoj podnikání v této nejednoduché době?

Čím je náš moderní svět složitější, tím více se specializujeme. Čím více se specializujeme, tím více musíme pracovat v týmech (těch specialistů). Týmová spolupráce se neobejde bez komunikace. Bez dobré a neustálé komunikace. Současné IT umí ta kouzla, díky nimž mohou komunikovat lidé, kteří jsou fyzicky, a třeba i v čase od sebe daleko. Pomáhá jim skutečně spolu-pracovat, spolu-tvořit. Nad jedním „papírem“, před stejnou tabulí. Navíc komunikace je pro lidské bytosti nezbytná, i jen tak pro zachování vzájemné interakce – a v tom IT také pomáhá. Na jaře jsme se třeba setkávali s kamarády u piva nebo u kávy... Každý si ho pěkně vychladil a otevřel nebo uvařil doma, sedli jsme si „ke strojům“, pustili kamery a mikrofony a povídali... skoro jako bychom se sešli u někoho doma nebo v hospůdce. A po čase jsme to ještě vylepšili tím, že jsme si mohli nastavit stejné pozadí ve virtuální místnosti... takže jsme i seděli mezi stejnými stěnami. Jen ty židle byly „každý pes jiná ves“. Nu, snad to zůstane nadále jen doplňkovou formou setkávání pro ty, co žijí na různých světadílech – a ne se sousedy z jednoho vchodu... To bych nám moc přála.

otázky připravila Eva Brixi