Neobyčejný příběh „obyčejné\" ženy, která přes nepřízeň osudu dosáhla svého cíle. Připomíná vám to známou pohádku, nebo jsou tyto řádky téměř totožné s vašimi vlastními zkušenostmi? Chceme tímto příkladem povzbudit všechny, kteří zatím nenašli odvahu svoji kariéru pořádně nastartovat!

Narodila jsem se v polovině sedmdesátých let v malebné vesničce na severu Čech. Na základní škole jsem rozhodně nepatřila k premiantům, a proto jsem po ukončení povinné školní docházky zvolila studium učebního oboru s maturitou. Ještě během studia jsem neplánovaně otěhotněla a v necelých osmnácti letech porodila syna Lukáška. Nemusím asi rozvádět, že to nebylo vůbec lehké období. Se synem mi pomáhala matka a já mezi kojením a staráním se o dítě dokončovala školu formou individuálního studijního plánu.
Již během mateřské dovolené jsem se snažila zorientovat v pracovních nabídkách a absolvovala jsem i několik prvních pohovorů. Pokaždé jsem ale narážela na stejný problém – malé dítě a nedostačující praxe v oboru. Asi po deseti neúspěšných pokusech jsem se rozjela na výběrové řízení do personální agentury sídlící v Praze. Bylo to pro mě v tu chvíli strašné dilema, ale syna jsem v této bezvýchodné situaci v životopise zapřela – bála jsem se další diskriminace, o které každý ví, ale otevřeně se o ní málokdy mluví. Měla jsem štěstí a personalista mi pro začátek nabídl zařazení do rekvalifikačního programu velké nadnárodní firmy. Náplní kurzu byla angličtina, účetnictví a zvládnutí základní práce na PC. Nadějí na lepší budoucnost byla možnost následné práce v této firmě. Neměla jsem mnoho času na rozmyšlenou, hlavou se mi honily myšlenky, že budu Lukáška vídat jenom o víkendech. Přesto jsem se rozhodla do kurzu nastoupit a přivydělávat si v Praze po večerech alespoň jako pomocná síla  v jedné restauraci. Půl roku však uběhlo jako voda, úspěšně jsem dokončila kurz a začala pracovat jako asistentka na recepci. Práce mě začala bavit a za nějaký čas jsem se stala vedoucí recepce, využila možnosti kurzu pro manažerské dovednosti a komunikace po telefonu.
Mým cílem bylo co nejrychleji se osamostatnit, pronajmout si byt a mít možnost vzít si k sobě syna. Ve stávající firmě však postup na managerskou pozici nebyl v dohledné době možný, a tak jsem se začala rozhlížet jinde. Pomocnou ruku mi kupodivu podal tehdejší zaměstnavatel a doporučil mě ředitelce americké společnosti. Absolvovala jsem několik výběrových kol a uspěla jsem! Splnil se tak můj velký sen a dostala jsem práci na pozici Office Managerky, naučila se další jazyk, řídím celou jednu firemní sekci a můj plat je dnes několikanásobkem toho, s čím jsem coby ustaraná svobodná matka bez špetky sebevědomí začínala. Každému, kdo neví jak na to, doporučuji poradit se se zkušeným personalistou, nebo požádat o radu například některou oborovou asociaci. V současnosti je to například Asociace Profesionálů v Administrativě (APA), která se zaměřuje na podporu prestiže a vyšší profesionální úroveň pracovníků na náročných asistentských a administrativních pozicích, svým členům nabízí množství výhod, vzdělávání a účinnou podporu v otázkách spojených s výkonem profese. Je také vyhlašovatelem celostátní soutěže TOPasistentka ČR pro rok 2009, která nabízí unikátní příležitost všem schopným pracovníkům podpořit dobré jméno svého zaměstnavatele a zvýšit svou hodnotu na trhu práce. „Tato soutěž si klade za cíl ocenit významné osobnosti pracující v administrativě a prezentovat jejich výsledky široké veřejnosti. Nehledáme žádné modelky ani královny krásy, ale zkušené asistentky a asistenty z větších či malých firem. Chceme především poukázat na jejich nepostradatelnou úlohu ve firemní struktuře a neocenitelný přínos pro každého zaměstnavatele,“ vysvětluje na webových stránkách soutěže Jan Poledník, prezident APA. Nebojte se do soutěže zapojit, třeba se potkáme na slavnostním finále, také jsem sebrala odvahu a do této soutěže se přihlásila!
                                                                                                     Mnoho úspěchů přeje Mirka L.