Žijeme v uspěchané době, v neustálém stresu, často v nevhodném prostředí, a proto není divu, že náš organizmus bývá vystaven velké zátěži. S tím souvisí i výskyt psychických poruch, které ohrožují dospělé i děti. Pro lékaře je důležité, aby k němu pacient přišel co nejdříve. Platí to o všech chorobách, o bipolární afektivní poruše (manio-depresivitě) dvojnásob. O tom jsme hovořili s odborníkem na slovo vzatým, MUDr. Michalem Goetzem, PhD. z Dětské psychiatrické kliniky FN Motol.

Diagnostikovat bipolární afektivní poruchu v co nejranějším věku je velmi důležité. Co může napovědět rodičům, že psychický vývoj dítěte není normální a je třeba vyhledat odbornou pomoc?

Diagnostikovat bipolární poruchu co nejdříve je nesmírně důležité, ale v začátcích poruch to nemusí být snadné. Může trvat až 10 let než je stanovena správná diagnóza. Ve většině případů se onemocnění rozvíjí postupně přes nespecifická, prekurzorová stádia, která nemají ještě typickou podobu epizod patologické nálady. Existuji pravděpodobně dvě hlavni vývojové linie. Jedna jde přes vícečetné behaviorální poruchy v dětském věku jako je ADHD s epizodickými přidruženými poruchami chování, poruchami spánku a postupně vykrystalizují typické poruchy nálady, mezi nimiž však mohou četné obtíže přetrvávat. Další vývojová trajektorie, směřující ke klasičtějšímu průběhu bipolární poruchy, se od normy začíná odchylovat až s nástupem puberty v podobě mírné a třeba jen přechodné úzkostí a deprese, později se rozvíjí velké epizody poruch nálady. K těmto poznatkům jsme dospěli díky dlouhodobým prospektivním studiím u potomků, kteří jsou vzhledem k onemocnění rodiče v mnohonásobně vyšším riziku bipolární poruchy, než je v běžné populaci.

Manio-depresivní stavy zná široká veřejnost zejména díky tomu, že se o nich nestyděly promluvit slavné osobnosti - celebrity. Vzniká dojem, že porucha je poměrně velmi vzácná. Nebo skutečně ohrožuje populaci?

Bipolární afektivní porucha jak dnes označujeme manio-depresivitu není až tak vzácné onemocnění. Starší odhady prevalence bipolární poruchy v obecné populaci se pohybovaly mezi 1-3%, ale studie v posledních dvou desítkách let ukazují, že výskyt významně stoupá a riziko v pruběhu života se blíží 10%.
Nezdá se, že by to byl geograficky nebo kulturně podmíněný fenomén, či nadhodnocení při diagnostice. Stoupající trend ve frekvenci bipolární poruchy byl nezávisle popsán jak USA tak i v Evropě.
Vezmeme-li v úvahu, že se jedná o dlouhodobě probíhající onemocnění, zasahující mnoho oblastí života a často komplikované o další tělesná, či duševní onemocnění, pak je rostoucí prevalence, zejména u mladistvých, velmi závažným zjištěním.

Žít s lidmi, kteří trpí bipolární afektivní poruchou, bývá pro rodinu i širší okolí obtížné. Jak s nimi nejlépe vycházet. A existuje možná ochrana před získáním této diagnózy?

Nesmírně důležité je, aby okolí porozumělo jakým onemocnění vlastně jejich blízký trpí a jaké změny v jeho chování působí. Je třeba si uvědomit, že poruchy nálady ovlivňují naše nejzákladnější pohledy na svět, naši víru a také lásku. Rodina by měla být v kontaktu s ošetřujícím lékařem, aby na stabilizaci nálady mohli pracovat všichni společně. Blízcí pacienta mohou pro něj udělat klíčovou věc a tou je podpora v léčbě.
A nyní k vaší otázce po ochraně. Pro všechny platí základní a všeobecně psychohygienická doporučení. Pokud se však začínají projevovat příznaky úzkosti a deprese, je třeba neotálet a vyhledat odborné vyšetření. Raději "ztratit" hodinu času vyšetřením se závěrem, že je vše v pořádku resp. že postačí úprava životního stylu, či psychoterapeutická podpora, než v důsledku podcenění ztratit měsíce životem v prohlubující se depresi, či pozdější mánii. Pokud máme v rodině zátěž bipolární poruchou, je včasné vyšetření obzvlášť důležité. A nakonec, jsem-li rodič s bipolární poruchou je třeba nezavírat oči nad rizikem pro potomky a využít toho, že existuje program pro rodiny s bipolární poruchou, kdy ve FN Motol vyšetřujeme děti od 7 let věku a po dohodě s rodiči je sledujeme v ročních intervalech. Je to nejjistější cesta jak podchytit eventuální první symptomy a zabránit dopadům neléčeného onemocnění na dospívaní.

za rozhovor poděkoval Pavel Kačer