Když jsem se zamýšlel nad stávkou, již zorganizovaly odborové centrály, dospěl jsem k přesvědčení, že vážné výhrady vůči vládě, poslancům a senátorům, krajským a místním samosprávám mohou mít rovněž podnikatelé a živnostníci. Zároveň disponují dostatečně účinnými prostředky, aby lidem ukázali, že je mají v hrsti.

Proč mají zaměstnavatelé ze soukromých firem stávkovat? Odpověď je prostá. V České republice nenajdete skupinu občanů, která by státu tolik odevzdávala a tak málo za to dostávala nazpět. S vysokými odvody se sice podnikatelé jakž takž smířili, s nedostatečným a nebo dokonce kontraproduktivním servisem veřejných institucí nikoli. Zdá se, že situace se nijak nemění, přestože neuplyne rok, aby se neuskutečnila četná jednání na nejvyšší úrovni (v tripartitě), kde se hovoří o nutnosti změn ve fungování státní správy. Výsledky, pokud vůbec jsou nějaké, vůbec neodpovídají vynaloženému úsilí jednajících reprezentací.

Zřejmě by bylo nošením dříví do lesa znovu vypočítávat nejpodstatnější požadavky podnikatelské sféry. Jsou totiž notoricky známy. Omezení byrokratických překážek k podnikání, fungující právní systém, boj proti korupčnímu prostředí... Stát, který by měl být příkladným plátcem v obchodním styku, nevyrovnává své závazky vůči dodavatelům včas, zneužívá svého výsadního postavení, navíc nekompromisně trestá každé selhání druhé strany. Plýtvá veřejnými prostředky, hájí zájmy nátlakových skupin, chová se jako špatný hospodář, který žije podle hesla „po mně potopa“. Jistě by se našly stovky dalších důvodů, proč vyhlásit představitelům establishmentu občanskou neposlušnost. A koordinátoři generální stávky podnikatelů by se taky našli, vždyť hospodářské komory, průmyslové svazy, profesní sdružení pracují dobře a dokáží se domluvit.

Mám-li však dobré informace, ještě nikdy se nestalo, že by zaměstnavatelé přestali s představiteli moci vyjednávat, použili výhružek nebo rovnou přistoupili k organizování nepokojů a přípravě stávek. A přitom by mohli zdůvodnit takové počínání stejně pádnými argumenty a použít stejné nástroje jako odboráři. Kdyby se zastavila výroba a přestaly fungovat veškeré služby, pocítila by to veřejnost okamžitě. Život v zemi by se náhle zastavil. Nepochybuji, že by se hněv lidu neobrátil ani tak k vlastníkům a manažerům soukromých společností, jako spíše k politikům a úředníkům veřejné správy, zvláště když by akci doprovázela správná propagandistická a mediální kampaň.

A přece ke stávce podnikatelů nikdy nedojde. Lidé v businessu myslí a jednají jinak – konstruktivně. Ti, kteří šli s vlastní kůží na volný trh, si uvědomují, že bouchání pěstí do stolu není nejpádnější argument, násilí a vydírání nikdy nebudou nejvhodnějším prostředkem k prosazení vlastních názorů, blokády a pasivní rezistence nic neřeší. Chce-li se člověk něčeho domoci, musí nejprve sám vše investovat. Pořádnou kuráž, prostředky vlastní i celé rodiny, nespočitatelné množství energie, nápady a tvůrčí schopnosti. Stále platí české přísloví, že bez práce nejsou koláče. Není to pro každého schůdná a vůbec ne pohodlná cesta, ale pro rozvoj společnosti jiné není. Nezvolí si ji každý, proto u nás nežije deset milionů podnikatelů. Právě tak se však země neobejde ani bez fortelných a spolehlivých zaměstnanců.

Možná to zní banálně, ale blahobyt nelze vystávkovat. Jediná možnost, jak se ho spíš později než dříve domoci, je odpracovat si ho. Bohatství vzniká činorodým, poctivým a dlouhodobým úsilím. Podnikatelé tohle dobře vědí, a proto nikdy nebudou troubit do stávky. I když mohou mít oprávněný pocit, že stát na nich dříví štípá.

Pavel Kačer