Někdy mne přepadají chmurné myšlenky. Zejména poté, co navštívím lékaře, který mi svým způsobem sdělí, že jsem vlastně já, človíček, zdráv, ale že by bylo dobré, abych byl nemocen a mohl se léčit. Berte mne s nadsázkou. Ale mám pocit, že doktor musí za každou cenu na pacientovi něco najít, čím ho nepotěší. Skrytý úděl prevence. Místo toho, aby ho autorita v bílém plášti povzbudila do života a řekla, že to s ním není ještě tak zlé, tváří se přísně a jen hledá, co je v něm špatně, co je třeba přenastavit, zničit, dát pod kontrolu a vepsat do normovaných tabulek. Místo toho, aby lékařka pohladila zdeptanou duši klienta nebo aby se zasmála vtipu, který utrousí bojácně ku zlepšení komunikace, srazí ho na zem jasnou diagnózou. Máte vysoký tlak. Máte ztučnělá játra. Jste tlusťoch. Jste netvor. Jste ožrala a kuřák, večeříte určitě v deset večer. Co naplat, že se vám snížily tuky v krvi a nemáte osteoporózu, že jste intolerantní k alkoholu a první i poslední cigáro jste kouřili v patnácti.

Ne, to se v ordinacích moc nekoná. Optimizmus zde do žil nenalévají, ale infuze strachu ano. Jak rádi bychom chodili tam, kde slovo léčí. Kde by se nám ulevilo, kde bychom byli za drobnost pochváleni a stali se navzdory všem průšvihům důstojnými čekateli na zázrak.

Tak třeba onehdy. Absolvovala jsem několik preventivních vyšetření, aby se cosi zjistilo, aby se vypátrala příčina jisté skutečnosti. Co čert nechtěl, všechny rentgeny, odběry, měření a pohovory dopadly vzhledem k mému požehnanému věku velmi dobře. Chtěla jsem se radovat, skákat metr dvacet. Osud mne zbrzdil. Praktik se rozhodl mne týrat dál. Ještě musíte absolvovat další sono a za dva měsíce půjdete na nové odběry, pořád se mi něco nezdá, slyšela jsem jako ozvěnu k mé perfektní kondici.

A měla byste skutečně brát něco na ředění krve... Tohle sdělení mi sevřelo hruď, která se jinak dme pýchou, že přečkala již řadu životních pohrom bez úhony. Proč ředit krev, když nevykazuje dle výsledků všelijakých analýz známky patologie? Když mi lékař cévař požehnal, že nemusím užívat, co mi původně zamýšlel předepsat, ale místo léku mohu brát jistý doplněk stravy, který je údajně výtečnou alternativou? Když denně pojídám k obědu česnek a věřím v jeho sílu? Když jsem máslo vyměnila za olivový olej? Když labužnicky pojídám nyní zjara všechno zelené, co mi na zahradě vyroste, počínaje bršlicí přes pampeliškové listy, medvědí česnek, kadeřavou petrželku, libeček až po křehké krajkoví koriandru, protože je to zdravé a chutné, a údajně to i ředí krev, i když lupení v sobě ukrývá i vysoké množství vitamínu K, který rudou tekutinu zase zahušťuje? Na druhé straně obsahují tyhle dobroty i množství vitamínu C, a ten krev ředí. No, osobo neznalá, vymáchej se v tom dokonale...

Nemyslím na poplašné zprávy o tom, že podle jednoho materiálu maliny krev ředí, podle jiného zahušťují. Odmítám se brodit záplavou zpráv na téma, co je zdravé, a co nikoli. A že nám škodí všechno, co do úst dáme. Blahořečím cukru, jenž konzervuje. Děkuji soli, která dává moučníkům šmrnc.

Vyhýbám se přísným konstatováním, že jsem určitě nemocná, když mám sílu se smát. Vcházím do čekárny ve špitále a myslím na sukni, kterou si hodlám koupit. Nepropadám fanatizmu a klidně zítra zamířím na nezdravou zmrzlinu a k snídani si natrhám listí kadeřávku. Vzpomínám na lékařku, s níž jsme si vyprávěly vtipy na chlapské ego a vymýšlely scénky, díky nimž mělo být na světe veseleji. A bylo. Od ní jsem odcházela s hlavou plnou ideálů o sobě samé. Zlověstné zprávy se tady nekonaly. Věřila jsem jí a nemarodila.

Eva Brixi