Každý má svou drogu. Někdo se rád dívá skleničce na dno, jiný je nenapravitelný mlsoun a nemine žádnou cukrárnu bez zastavení, další si každý den smotne ne jedno brčko marjánky. Já jsem si také s chutí zapálil cigaretku. K této neřesti jsem přičichl už jako kluk a zcela jsem se jí nezbavil dosud. Samo sebou že i nabídka různých lákadel prochází vývojem, dnešní mládež holduje kratomu a počítačovým hrám, sociálním sítím a virtuální realitě.

Jaké vlastně byly moje kuřácké začátky? Kouřili jsme „mocné listí“, usušené jsme zabalili do toaletního papíru, zapálili a hráli si na dospělé. Našimi vzory byli hrdinové stříbrného plátna, kovbojové s cigárem v koutku úst, jejichž mužnému vzhledu a činům jsme se snažili přiblížit.

Nebývali jsme okolím pochopeni. Naopak, v učilišti vládl přísný zákaz a kdo byl přistižen při kouření, musel skládat koks. Naházet do sklepa lopatou pár metráků byl přiměřený trest za neposlušnost, ale tím se pro nás stal tabák jako zakázané ovoce ještě přitažlivější.

Domnívám se, že to platí dodnes. Křížová výprava proti kuřákům, kteří se stali opravdovými psanci a jsou vytlačováni na okraj společnosti, dokázala mnohé stmelit a utvrdit v jejich vášni. Neodradil je ani zákaz kouření na veřejných místech a v hospodách, ani drastické zdražování tabákových výrobků, ani varování ministra zdravotnictví a obrázky rakoviny plic na krabičkách cigaret.

Dřív jsem si neuměl představit redakční práci u psacího stroje bez kávy a cigaretky. Než jsem ze sebe dostal pár řádků textu, vykouřil jsem jich několik. Když jsem odevzdal článek k zveřejnění, bolela mě hlava ani ne tak z vypjaté duševní činnosti jako z překouření. Dříve jsme takhle čoudili skoro všichni a na pracovišti se nedalo pořádně dýchat. Když později přišel oficiální zákaz, bylo to vlastně vysvobození. Někteří se uchýlili s cigaretou ven na vzduch, jiní típli posledního „špačka“ a nastoupili trnitou cestu odvykání.

Tou kalvárií abstinování jsem prošel mnohokrát. Někdy mi silná vůle vydržela jen několik dní, jindy i řadu let. Začal jsem totiž myslet na své zdraví a bylo mi jasné, že po padesátce už o něj musí člověk pečovat. Že cigaretový dým škodí víc, než bych byl ochoten tolerovat. Začal jsem si pěstovat jiný návyk – závislost na zdravém životním stylu.

Správné rozhodnutí, které má však jeden háček. Když začnete studovat zásady správné životosprávy, zjistíte, že většina toho, čemu jste holdoval, je lidskému organizmu škodlivá. Nepotěší vás, že jste do sebe přijímali tři bílé jedy v podobě soli, cukru a bílé mouky. Že ani mléko není vhodné, že masem si zkracujete život, vejce obsahují cholesterol, ovoce a zelenina jsou plné těžkých kovů a pesticidů... Že nás obklopují nebezpečný elektrosmog a exhalace výfukových plynů a továrních komínů. Voda také není zdravá kvůli chlóru a zbytkům hormonů a léků. A zeptáte se, čím se tedy živit, co pít a co dýchat, abychom si neublížili.

Ano, určité řešení se nabízí: Uchýlit se do lesní samoty a meditaci prokládat dlouhými půsty. Ale kdo na to má? Pokud tedy nechci strávit zbytek života jako poustevník, ale chci užívat i příjemných stránek moderní civilizace, musím přistoupit na kompromisy. Vystříhat se těch nejhorších nezdravých návyků, ale také se nestresovat představou, že vepřo-knedlo-zelo nebo smažený řízek s bramborovým salátem či výlet za zábavami do hlavního města mi trvale poškodí krevní obraz.

Kouříme, pijeme, přejídáme se, utíkáme do internetového světa, protože nedokážeme trvale snášet tlak, který je na nás, naši psychiku kladen. Volíme takovou obranu, kterou máme po ruce a která nás nechává na chvíli vyklouznout z tohoto pevného sevření. Každý má svůj recept, jenž mu pomáhá, když se cítí špatně, každý za to platí nějakou mincí. Ranním kuřáckým kašlem, kocovinou po prohýřeném večírku, baculatou postavou, zánětem sedacího nervu.
Nejsem žádnou výjimkou. K ranní kávičce si teď dopřeji vonné cigárko. Kouřím pomalu, vychutnávám si každého šluka. A říkám si, že tahle moje drobná neřest mi vlastně slouží ke zdraví. Jedna sklenička také z nikoho nedělá
alkoholika. Možná se pletu, ale cítím se pak velmi dobře. A zřejmě mi to už zůstane, protože opravdu nechci být dokonalý nudný patron s varovně zvednutým prstem mravokárce, jenž ostatní spíš odrazuje, než přitahuje. Budu stejný jako tento svět. Dobrý, ale s některými chybami, korektní, avšak ne zas tak moc. Zdravě žijící, ale ne přespříliš, abych si tím nepřivodil novou zdravotní komplikaci, pro niž dosud psychiatrie nenalezla jméno.

Pavel Kačer