Jednoho krásného rána, je tomu asi deset let, jsem se probudil s přesvědčením, že jako nastávající senior nutně potřebuji motocykl. Že bych se chtěl vrátit do minulosti, kdy jsem na auto neměl a dvě kola s malým motorem byla pořád lepší než nic.

Vzpomínám, už tomu dávno, kdy jsem si jako chudý študent pořídil starou čezetu z druhé ruky, abych rozšířil svůj akční rádius a nemusel na rande chodit pěšky nebo šlapat na kole. Moje dívka byla přespolní, a jak se později ukázalo, nebála se sednout se mnou na tandem a vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. Když jsem ji pak během dne při divoké jízdě třikrát ztratil (spadla, ale neublížila si, odešla domů po svých), bylo mi jasné, že buď vylepším svůj jízdní styl, nebo zůstanu sám. S černou stopadesátkou jsem se tedy s těžkým srdcem rozloučil a netušil, že stará láska ani v tomto případě nerezaví a jednou k ní opět najdu cestu zpět. Tedy k motorce.

Čas zralosti rychle ubíhal, s novou rodinou jsme si koupili první vůz – ojetého fiátka a na jednu stopu nebylo pomyšlení. Semínko však bylo zaseto a stalo se, že nenápadně, zato však neodbytně, začalo v duši klíčit. Jak zřejmo, nejedu v tom sám, je to obecný jev.

Většina chlapů, ale i některé dámy, se znovu stávají motorkáři v letech. Děti povyrostly, manželka se přestala o svého mužského už tolik bát a touha po svěžím větru ve vlasech narůstala. A tak se i stalo, že k rodinnému automobilu přibyla v garáži naleštěná mašina. Už ne jako nutný dopravní prostředek, ale pro povyražení, k relaxaci, prostě když je nutno po dnech plných stresu a napětí si za řídítky trochu vyčistit hlavu.
Jako učeň jsem si toho do života moc neodnesl. Poznání, že zručný nejsem, rukama se neuživím, a také řidičský průkaz na traktor a motorku. Tehdy mi táta dal dvě cenná ponaučení. „Jezdi s rozumem a drž se dráhy!“ Znamenalo to zklidnit hormon a vydávat se na cesty tam, kudy jezdí vlak, abych v případě poruchy nebo havárie nemusel domů pěšky.

Dnes už motorka není dopravní prostředek, ale vášeň. Nebezpečnější než vrtošivá milenka, protože láme nejen srdce, ale i ruce, nohy, a někdy i vaz. Proto se také nám, bláznům v jedné stopě, říká trochu posměšně „dárci orgánů“.
Protože mám už za sebou v motocyklovém sedle mnoho tisíc kilometrů a několik pádů se šťastným koncem, mohu s klidným svědomím prohlásit: Nejenže se nebezpečí silně přehání, ale zanedbává se prokazatelný fakt, že motorka je lék. Jak už jsem uvedl, přináší řidičům a řidičkám radost. Už jen vybrat si tu správnou bývá spojeno s mnoha příjemnými pocity. A pak stačí na ni šťastným okem spočinout nebo ji nablýskat, aby se člověku do krevního řečiště vyplavil celý balík endorfinů (v zimě mimo sezónu si tím majitel kompenzuje abstinenční příznaky). A což teprve, když motor naskočí a zapřede! Rajská hudba pro uši každého motorkáře...
První jarní vyjížďka nám dává podobný pocit svobody a volnosti jako muklovi, který po odpykání nepodmíněného trestu vyjde na svěží vzduch. Motorkáři vědí, že to je dar, za nějž je třeba neustále děkovat, proto se na cestách zdraví zdviženou rukou nebo nohou.

I naše kočky poznají, že motorka přitahuje pozitivní vibrace. Když z ní sundám plachtu, na sedlu jsou znatelné otisky jejich tlapek. „Už mi na ní zase jezdily,“ říkám si a jdu s utěrkou odstranit stopy nedovoleného použití.
Motocykl znamená lásku až za hrob. Nedávno odešel na věčnost starý motorkář a jeho syn požádal na sociálních sítích, aby se s otcem přijeli na svých strojích rozloučit na hřbitov kamarádi. Přestože byl zimní čas, neodmítla řada pravověrných a na poslední cestu mu dala „zahrát tu nejoblíbenější muziku“. Vyprovodily ho vytůrované motory harlejů, jaw, bavoráků a japonek tak, jak si to nebožtík skutečně přál.
Když pandemie covidu dostoupila vrcholu a těžko se dýchalo, pomohlo jediné. „Našlápnout“ mašinu a pořádně ji provětrat! Ukázat všem bacilům a chmurám záda a vstříknout si pořádnou dávku benzínu do žil. To byla medicína, která vždy zabrala. A která bude pomáhat stále, dokud se člověk udrží v sedle.

Pavel Kačer