Neptejte se mě, které období svého života jsem měl nejraději. Nemohu na to odpovědět. Prožívám vždy přítomnou chvíli s uspokojením. Jasně, mohl bych si stěžovat, že se mi leccos nedaří, že nemám to, po čem jsem toužil, že jsem promarnil nejlepší léta. Ale já si tohle našeptávání nespokojené mysli nenechám zalézt pod kůži, protože vím, že mě chce ošálit a ovládnout.

Na dětství bych mohl pohlížet s despektem. Měřeno dnešním metrem, nebylo o co stát. Byl jsem stydlivě se červenající kluk s viditelnou oční vadou, levák, který si při psaní rozmazával inkoust v sešitu a oblékaný tak, že jsem byl spolužákům k smíchu. Ti mi to občas dali pěkně „sežrat“. Když jsem se zas jednou vrátil domů ztlučený, našel jsem zastání u své mladší sestry. Druhý den ve škole mě před útočníky chtěla bránit pěstmi. A docílila toho, že se i ti největší „sígři“ zastyděli a nechali mě na pokoji.

Patřili jsme tehdy k té největší spodině společnosti. Vyrůstali jsme s mámou a sestrou bez otce, který od rodiny odešel dřív, než jsme si jeho přítomnosti vůbec stačili všimnout. Rozvedená úřednice s mizerným platem byla předurčena k společenskému odsouzení a každodennímu živoření, ve třiceti bez sebemenší naděje na změnu k lepšímu. O to hůř, že jsme žili v městečku revolučních dělnických tradic a na ni, dceru prvorepublikového úspěšného stavitele a místního developera, se spoluobčané dívali buď se soucitem, nebo se škodolibým zadostiučiněním. Vzpomínám, že v přístavku kdysi honosné vily jsme měli takové vlhko, že vše bylo pokryto šedavou plísní a dvě malé místnosti se v zimě vůbec nedaly vytopit, ostatně ani dost uhlí jsme neměli.
Přesto na ta dětská léta vzpomínám vlastně rád a s nostalgií se tam vracím. Paměť už je taková, že jen podrží ty krásné chvilky, nebo alespoň jakýmsi kouzlem vytvoří z banality lesklé střípky vzpomínek. Když procházím místy, kde jsme tenkrát hráli kuličky, pouštěli draka nebo v popelu pekli brambory, uvědomuji si, jak dlouhou cestu jsem od té doby ušel. Od komplexu méněcennosti, který mi nedovolil ani pomyslet na studia (chtěl jsem být traktoristou jako strýc Toník) až po prestižní univerzitu v hlavním městě, kterou jsem absolvoval s prospěchovým stipendiem.
Kdy vlastně přišel zlom? Díky babičce, u níž jsme jako sirotci našli láskyplný azyl, jež v nás věřila a pozvedala naši pokleslou mysl? Řekl bych, že nejprve se musel člověk octnout až na samém dně a začít bojovat. V učení na řemeslo v cizím prostředí, kde jsem beznadějně selhával, jsem si začal uvědomovat, že rukama se neuživím a že hlava má na víc. Když se později dostavil první malý úspěch – přijali mě na střední školu – pochopil jsem, že osud má každý ve svých rukou.
Když se pak vyhrabete z nejhoršího, začnete pomalu věřit sami sobě. Něco vás začne hnát dál, chcete si vyzkoušet hranici svých možností a dokázat si, že nejste o nic horší než ti druzí. Pokud se vám to začne dařit, získáváte obrovskou výhodu. Tahle těžká životní zkušenost je k nezaplacení. Když vás později něco nepříjemného potká, můžete si říci, že už bylo hůř, že se jen tak před něčím strachy nerozklepete. Víte, jak chutná chudoba a ponížení, ale že to není nic, co by člověka zabilo, pokud se nepodvolí tlakům z vnějšku, nepříznivým okolnostem.
V každé, i té nejhorší životní etapě lze najít věci krásné. Už víte, že osud nám chystá zkoušky, v nichž jste měli obstát a bez nichž by život nebyl úplný, ale plochý, „bez chuti a bez zápachu“. Jak nás učí stará duchovní moudrost, všechno se děje tak, jak má. Každý dostává, co si zaslouží. A proto i vše, co nám přináší, máme přijmout bez reptání a s pokorou. Tohle už chápu, to jsem se za sedm desítek let naučil. A učím se dál.

Pavel Kačer