Mám rád Vánoce. Víc ty minulé, co ožívají už jen ve vzpomínkách, než nadcházející svátky, plné nejistot a očekávání, která se mohou, avšak nemusí vyplnit. Vánoce jednou prožité dostaly své emocionální znaménko a jsou zašoupnuty někde v polici více či méně zasutých událostí. Mám tam uklizeno, abych dlouze nehledal, až budu něco urgentně potřebovat v paměti osvěžit.

Mezi Vánocemi mám jedny s velkým V. Nikdy nezapomenu na vánoční prázdniny v roce 1967, jimž předcházely dlouhé měsíce v lesnickém učilišti v Lomnici nad Popelkou. Těšil jsem se domů, nás učně čekal ještě poslední úklid. Vzpomínám, že jsem musil vygruntovat velkou jídelnu, ale neměl jsem kartáč. Čekal jsem, až mi ho předá kluk, který měl na starosti kuchyň. Jenže Morkes, tak se ten učeň jmenoval, se nechtěl s kartáčem rozloučit. Zkoušel jsem ho od něj dostat po dobrém. Když to nepomohlo, použil jsem donucovacích prostředků. Prostě dostal jednu ránu pěstí a dál nebylo o čem diskutovat. Morkesovi vypadl rejžák z ruky a já mohl dokončit „rajóny“.
Rváč jsem nikdy nebyl, a kdyby nebyl můj protivník o hlavu menší, silou bych si na něj netroufl. Úder na hlavu se mi však povedl až moc, protože jsem zasáhl nos, z něhož se spustil příval krve. Morkes skončil pod rentgenem, kde se ukázalo, že jsem mu naštípl nosní kost. Nebylo to sice nic tragického, ale v záznamu o mém chování se tento přečin objevil. Na pololetním vysvědčení se u chování skvěla nelichotivá známka tři.
Čekal mne však mnohem horší trest. Když jsme se rozjížděli na prázdniny, nařídilo mi vedení učiliště zajet k Morkesům.
„Představíš se jeho rodičům jako ten, co jejich chlapci rozbil nos,“ vyřkl verdikt zástupce ředitele. Slíbil jsem to a s tím opustil bránu ústavu.
Byl jsem sice ještě puberťák, ale školní autority jsem uznával a vůbec by mne nenapadlo rozkazu neuposlechnout nebo splnění úkolu jen předstírat nebo se mu vyhnout. Vypravil jsem se mezi svátky do Dlouhé Třebové na adresu, kde spokojeně žili Morkesovi. Lehko mi nebylo, když jsem zvonil u jejich dveří. Otevřela mi maminka, starší, dobrosrdečná žena.
„Jen pojďte dál,“ vyzvala mne, když jsem se představil. Posadil jsem se k svátečně prostřenému stolu, dostal horký čaj a vánočku k tomu. Byl jsem překvapivě uctěn jako vzácný host.
„Nic mi o tom našem klukovi nepovídejte. Vím, co je zač,“ reagovala paní Morkesová, když zjistila, s jakou jsem k nim přišel. Vzala mne na milost, vyzpovídala o životě v učilišti a pak mne propustila na zpáteční vlak. Bylo to moc příjemné setkání.
Čím jsem starší, tím víc si vážím moudrého přístupu té ženy. V kolika případech ze sta bych se setkal s podobně přátelským přijetím? A kdyby se vše odehrálo v dnešní době, jaké reakce bych se asi od rodičů dočkal? Ať to beru z jakékoli stránky, stala se tehdy o Vánocích před 43 lety podivuhodná událost. Paní, jejíž vztah ke mně měl být negativní, mi dala ten nejkrásnější dárek. Nedělala z klukoviny problém. Ocenila, že jsem se k trestu postavil čelem bez ohledu na následky. Když si ten její dárek ve vzpomínkách „rozbaluji“, stále víc mne těší jeho obsah. To prosté, tak důležité poselství. Dnes hřeje mnohem víc než tehdy, i když jsem se cítil jako po zpovědi s velmi uspokojivým rozhřešením.
Život nám poskytuje příležitost k chybám, abychom se z nich mohli poučit. Světoznámý americký investor Robert Kiyosaki říká, že bez pádů bychom se nenaučili chodit a jezdit na kole. Přesto nás školní výchova za chybování trestá. Pranýřováním nás odrazuje od toho, abychom udělali další krok nebo znovu nasedli na kolo. Bez odvahy opakovat chyby tak dlouho, než dovednost skutečně zvládneme, však nemůžeme postoupit dál.
Opět si uvědomuji, že obyčejná žena, která pro mne tehdy měla pochopení, byla moudřejší než celý školský systém. Ještě jednou jí za to děkuji!
Pavel Kačer