Na tento svět přicházíme – odkud vlastně? O tom se můžeme jen dohadovat. Všichni se však shodneme na tom, že jsme se sem přišli učit a získávat zkušenosti. Už od „dětských střevíčků“ dostáváme lekci, že když zakopneme a natlučeme si nos, bolí to. Poučení: Je třeba koukat, kam člověk šlápne, co řekne a co udělá, protože vše s sebou přináší následky, dobré i třeba bolestné. Indové pro to mají označení karma a jsou přesvědčeni, že často pykáme za viny, které jsme si přinesli z minulých životů.

A tak nás odmala vychovávají rodiče, škola, a zvláště „škola života“. Když zvládneme správnou chůzi bez pádů, učíme se správným společenským vztahům, sociální inteligenci. Koho slušně pozdravit, komu se obloukem vyhnout, u kterých lidí být co nejlépe zapsán, protože nám poslouží jako výtah k moci. Budeme pak lépe dělat další krůčky, sbírat dílčí úspěchy, vytyčovat si nové, vyšší cíle a dosahovat i vzdálených horizontů, prostě budovat si respekt a profesní kariéru.
Když se něčeho domůžeme, máme důvod se s uspokojením podívat zpět a okolo sebe. Jakou cestu jsme ušli, koho a co jsme při tom překonali, jaké benefity sklidili. A podumat nad tím, jestli právě tohle jsme chtěli.
Avšak ani akademické tituly, významné funkce a čestná uznání nemusí stačit. Můžete v očích společnosti vypadat jako veleúspěšný muž, přesto vás dál pohání pocit vnitřní nespokojenosti, nenaplněnosti. A ptáte se, jak dál.
Vždy mě zajímali ti, kteří se obraceli nejen do vnějšího světa, ale i do duchovního srdce, a hledali hlubší smysl života. U nás to byl především JUDr. Eduard Tomáš, který svým učením získal nejen mne, ale tisíce Čechů. Za první republiky udělal slušnou kariéru ve veřejné správě, vyznamenal se v odboji proti nacistům a později se stal jednou z obětí komunistického tažení proti demokratické inteligenci. Skončil u lopaty, živil se rukama stejně samozřejmě jako dřív v řídicí židli na okresním úřadě. Vedle toho pilně studoval duchovní mistry a neúnavně se věnoval praktické meditaci. Až sám dosáhl mistrovstvím na samotný vrchol mystiky.
Jiný duchovní učitel světového významu, Eckhart Tolle, nastoupil vědeckou kariéru v Anglii. Přestože mohl být považován za prototyp badatele ověnčeného většími či menšími úspěchy, vzdal se ze dne na den úplně všeho. Dva roky poté přebýval na lavičkách v parku jako bezdomovec. Ztroskotanec? Možná z jistého úhlu pohledu. Avšak jeho nesnesitelné utrpení zmizelo, pocítil bezbřehou svobodu a trvalé štěstí.
Oběma se především podařilo překonat ego. Zbavit se jeho diktátu, osvobodit se od nutkavých myšlenek a dotěrných emocí. Vymknuli se systému, který nás nutí říkat, co se má, dělat, co se od nás očekává.
A teď, babo, raď! Sledovat kariéru, nebo nirvanu? A jde to mít obojí, jak se podařilo doktoru Tomášovi? Mohu být úspěšný ve vnějším světě a zároveň jím být nedotčen jako indický jogín? Sedět pohodlně na dvou židlích, nebo honit dva zajíce současně, a nemít pocit marnosti?
Pokud si bereme k srdci slova a činy, jimiž nás oslovují velcí guru, můžeme v nich najít i hledaný návod. Je vlastně velmi jednoduchý:
Pracovat, ale výsledky práce si nepřivlastňovat. Neodříkat se světských záležitostí, ale nebýt na nich závislý.
Velcí umělci, vědci, manažeři se stali velkými, protože konvenční svět vždy přesahovali. Bez duchovní hloubky by nikdy nebyli takoví, jaké je známe – všichni ti Einsteinové, Picassové, Baťové překračovali bariéry pozemského bytí se sluncem v duši. Žili a tvořili ve světě bez hranic, protože ten je jediný a nedělitelný, absolutní.
Vida, jde to, jen se to naučit. Příležitost se otvírá všem už od prvních dětských krůčků.
Pavel Kačer