Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich říkal, že Češi jsou cyklisté: nahoru se krčí a dolů šlapou. Malý národ, který dokázal přežít v srdci Evropy, musí mít nějakou strategii vůči mocným. V cizině nás prý považují za Švejky podle ústřední postavy dobrého vojáka, kterou v celosvětově proslaveném románu zvěčnil Jaroslav Hašek. K dějinným i všedním událostem máme přistupovat, podle názoru zahraničních pozorovatelů, se Švejkovým výrokem „To chce klid!“

Český naturel by si jistě vyžádal důkladnější zkoumání, než se dosud stalo. Už proto, že co člověk, to jiný náhled na daný problém. Navíc se s postupujícím časem národní charakter neustále proměňuje, cizeluje a přizpůsobuje novým tlakům, potřebám a okolnostem.
Tak jako z Polabské nížiny vystupuje bájná hora Říp, ční mezi domorodci obyvatelé hlavního města. Vltavou křtěný Pražák je svébytný solitér, jenž by si zasloužil samostatné studie. Sám jsem si na něm povšiml pozoruhodné vlastnosti. Rád porušuje předpisy, libuje si, když se vymyká tištěným i nepsaným pravidlům a s oblibou pluje proti proudu. Kde vidí nějaký zákaz, tam je jeho nejvyšší ambicí ho porušit, flagrantně překonat či přímo demonstrativně zesměšnit. Přechází-li ulici, pak nejlépe na červenou, jsou-li dole závory, vleze pod ně a jistý si před ním není žádný zákaz vjezdu. Pokud chce dát vrchnosti najevo odpor proti jejímu vládnutí, vystavuje to na odiv právě tímto nepřehlédnutelným způsobem.
V Praze se považuji za pouhou „náplavu“, a tím si od místních občanů udržuji určitý odstup. Mohu tedy objektivněji zkoumat jejich zvyky, praktiky a obyčeje. Jako dojíždějící však zároveň studuji postoje lidí z pražského příhraničí i úplného venkova. Čím dál od centra, tím se od něj kulisy i herci víc odlišují. Ne že by se ostatní Čechové nestavěli proti výslovným i skrytým zákazům, měšťáci z metropole však přeci jen tvoří jistou avantgardu jako komunisté předvoj dělnické třídy. Venkovani se zpožděním pak Pražany kopírují, napodobují, trumfují. Někdy však ne, to přijde na to.
Proč jsem se rozepsal právě o neposlušnosti? Protože v naší ulici se opakoval pravidelný jarní úklid. Týden předtím se u chodníku zjevily přenosné dopravní značky se zákazem zastavení, které měly řidiče s dostatečným předstihem upozornit na nutnost přeparkovat nebo nechat auto stát někde jinde. Dříve se tento čisticí rituál odehrál takřka bez incidentů. Ano, sem tam se nějaký vůz nepodařilo odstranit z cesty a překážel v zametání a kropení vozovky. Ale šlo spíš o bílou vránu, tedy případ, kdy vozidlo bylo nepojízdné, majitel v zahraničí nebo natolik roztěkaný, že si varování nedokázal všimnout. Jenže rok od roku těchto „protestních“ případů začalo přibývat, přestože byly překážející automobily odtahovány nebo policie vypsala lísteček s pokutou.
Letošek však v tomto směru překonal všechna očekávání a odpor proti vrchnostenskému poručníkování magistrátu hlavního města Prahy dostoupil vrcholu. To se projevilo tím, že o osmé hodině ranní, kdy nastoupily uklízecí čety do ulic, auta zůstala na svých místech. Pravda, našli se i tací se slabými nervy, kteří vyhledali jiný parking, ale uvolněných stanovišť jsem napočítal pramálo. Něco se začalo dít.
Nejsem si jist, o čem neochota podřídit se úřednímu rozhodnutí vůbec svědčí. Máme to chápat tak, že české obyvatelstvo už jen planě nenadává na poměry u piva a přechází od slov k činům? Nebo převážily lenost a nezájem řidičů nad obavami z nepříjemností, které patrně budou za protivení se zákazům následovat? Či snad už vedení města docela vyměklo, odhodilo bič a sahá jen po cukru? Netroufnu si odhadnout. Je možné, že ve hře může být i další, čtvrtá, pátá, šestá možnost, o níž nemám tušení. Nepochybuji však, že příště bude ještě hůř, a slibuji, že budu při tom.
Pavel Kačer