Každá společnost má ráda lidi, kteří zapadají do systému, a jak se říká, moc nevybočují z řady. Ti, kteří jsou jiní, výjimeční, obdařeni zvláštním nadáním, obvykle narážejí na nejrůznější překážky, konvence, nepochopení. Jak se s tím vyrovnat? Lektorka a terapeutka Mgr. Monika Stehlíková, MBA, se rozhodla podat jim pomocnou ruku a vytvořila průvodce pro nadané dospělé a děti, vycházející z jejích vlastních zkušeností. Kniha Život s vysokou inteligencí z nakladatelství Grada se rychle stala bestsellerem. Proč, to napoví následující rozhovor s autorkou.

Čím vás tak přitahují mimořádně nadaní lidé? Není pravda, že všichni se rodíme s určitým nadáním?

To, že každý člověk má nadání, nezpochybňuji, a mockrát jsem to v médiích i zmínila. Tady se naráží na pojmenování, které není úplně přesné, jak už to někdy v psychologii bývá. Jde vlastně o lidi s vysokou inteligencí a specifickým fungováním mozku a psychických funkcí. I když od klasického IQ se v poslední době upouští, neboť testy IQ některé aspekty inteligence vůbec netestují, orientačně mluvíme o lidech s IQ nad 130. A přitahují mě hned z několika důvodů: sama jsem takový jedinec, a hlavně z doby dětství vím, že to vždy není procházka růžovou zahradou, a někdy to může být pro jedince i okolí vážně hodně náročné, pak tato oblast není až tak známá a mě baví objevovat dosud méně známé. Také nemám moc ráda předsudky, a o nadaných lidech jich panuje stále hodně (stejně tak o inteligenci obecně), a v neposlední řadě jsem se vždy zajímala o „výjimky z pravidla“, o menšiny, o to, co stojí mimo hlavní proud, a o jejich rehabilitaci, a těchto lidí je v populaci opravdu jen menšina, nejčastěji se uvádí 2–5 % populace.

Proto jste napsala knížku Život s vysokou inteligencí, kterou nedávno vydalo nakladatelství Grada? A proč ještě?

Protože mě toto téma zajímá a dlouhodobě se jím zabývám. Mým hlavním cílem bylo ale to, aby se lidé, kterých se to týká, v obšírném popisu poznali, a posílili tak svoje sebevědomí. V žádném případě mi nešlo o vytvoření nějaké elitní skupiny nadprůměrných. Spíš o odstranění předsudků a nepochopení, a pak především o to, aby tito lidé, i když se v mnohém vymykají většinové populaci, dokázali lépe rozvíjet svůj potenciál, přijmout svá osobní specifika a přestat se porovnávat s druhými. Otázka pak ale je, co je to vlastně „normální“ a zda něco takového vůbec existuje. Zkrátka chtěla jsem věnovat těmto lidem knihu, i když tvoří malou skupinu v populaci, zaslouží si to.

Vedete kurzy mindfulness spojené i s meditací. Můžete vysvětlit, o co v nich jde?

V kurzech učím jednotlivé techniky mindfulness. Kurzy jsou prakticky zaměřené, kombinované s podpůrnými informacemi a mými vlastními zkušenostmi o této klinicky ověřené metodě. V posledních letech jsou její účinky předmětem vědeckého výzkumu s velmi nadějnými a pozitivními výsledky. Dnes se s ní můžeme setkat v oblasti péče o zdraví a v psychoterapii, ale také ve školách, ve firmách nebo jednoduše v osobním životě. Přináší vnitřní klid, sílu, jasnější myšlení a pronikavější vnímání. Napomáhá psychické odolnosti, kreativitě a sebevědomí. Postupně se díky ní učíme intenzivněji prožívat přítomnost a rozvíjí v nás také vděčnost a empatii. Pomáhá nám rovněž čelit nástrahám dnešní doby: manipulaci, konzumu, roztěkanosti, pocitu nejistoty, stresu a úzkosti. Zlepšuje náš vztah se sebou sama i s ostatními.

Velkou péči věnujete rozvoji pozornosti a vnímavosti žáků. Už nevystačíme jen s Komenského „škola hrou“?

Ona je otázka, jestli je vůbec všude škola hrou – i po několika staletích od Komenského smrti. Alespoň já mám zkušenost, že není. Dnešní doba je velmi hektická a stresující, stále odvádějící a přerušující dětskou pozornost, klade na děti vysoké nároky, proto se může nějaká ta technika mindfulness docela hodit jako protiváha digitální a informační společnosti. Techniky jsou přirozené a zcela bezpečné. Děti zklidňují a rozvíjejí jejich pozornost a soustředění, což je nezbytně nutné pro úspěch v učení. Celkově si dnes dospělí, ať už jsou to rodiče, učitelé, nebo psychologové, stěžují na nepozornost dětí. Navíc škola podle mého nemá rozvíjet jen kognitivní inteligenci, ale i inteligenci emoční a sociální, a ta se rozvíjí výborně právě pomocí mindfulness.

Jak v kroužcích pro děti vedete ke zdokonalení sociálního a emočního učení a všímavosti?

Prostřednictvím rozhovorů, různých her, technik a cvičení, tedy velmi prakticky a zážitkově.

Máte odborné frankofonní vzdělání. Co vám dalo a jak vychází naše školství ve srovnání se zahraničím?

České školství mi přijde na jedné straně hodně konzervativní, na druhé straně tu vznikají zajímavé vzdělávací alternativy. Ale do srovnávání se moc pouštět nechci, protože to není přímo moje zaměření. Všude jsou pro a proti, celkově je ale vzdělávání v krizi, s výjimkou pár zemí, jako je třeba Finsko, zkrátka se neví úplně přesně, co by měla škola dětem dát. Jeden z hlasů, s kterým souhlasím, je ten, že by je měla vybavit ve velké míře také měkkými dovednostmi, schopností se učit, vyrovnávat se se změnou a nejistotou, měla by je naučit, jak se umět soustředit a kriticky myslet. Což hodně souvisí právě s mindfulness a sociálně-emočním učením.

Máte nějakou dobrou radu pro rodiče a děti s vysokou inteligencí?

Rady jsou v knížce a je jich tam hodně. Cokoli teď uvedu, bude jen zjednodušení. Důležité ale je – a to platí pro všechny rodiče a děti – aby rodiče nadaných dětí je přijímali takové, jaké jsou, dokázali ocenit jejich silné stránky, dokázali je pochopit a respektovali jejich slabé stránky a pomáhali jim je odstraňovat. Nadané děti také hodně potřebují, aby se k nim rodiče chovali upřímně a spravedlivě, dávali jim najevo cit a porozumění, i když s nimi třeba nesouhlasí. Potřebují hodně svobody v rámci jasně stanovených hranic. Potřebují o věcech diskutovat do hloubky, jsou velmi citlivé a empatické. Potřebují podporu, protože se mohou podceňovat, protože jak známo známkou opravdu vysoké inteligence je, že sama o sobě pochybuje a má málo jistot. Spíše je křehká a zranitelná. Když rodiče zvládnou i těžší chvilky, budou se moct radovat z originality, kreativity a obrovského potenciálu svého nadaného dítěte.

spokojený život lidem s vysokou inteligencí popřál Pavel Kačer

Život s vysokou inteligencí
Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti
Mgr. Monika Stehlíková, MBA
vydalo nakladatelství Grada
Vysoká inteligence je v povědomí lidí automaticky spojovaná s úspěchem a skvělým životem. Málokoho napadne, že to ale může být přesně naopak, že spousta nadaných lidí, pokud správně neporozumí své odlišnosti, může prožít nenaplněný život plný utrpení, problémů, nepochopení, odmítání a předstírání. Velmi chytří lidé se často cítí osaměle, trpí nedostatkem sebedůvěry a až přílišnou citlivostí a zranitelností. Mívají pocit, jako by byli z jiné planety. Tím, že mají odlišný způsob myšlení a prožívání, bývají mnohdy nepochopeni, což vede k ještě většímu uzavírání se do sebe. Tato výjimečná kniha jim odhalí cesty k nalezení štěstí, seberealizaci a plně prožitému životu. Čím dříve je poznají, a to nejlépe už v dětském věku, tím méně času v životě promarní zbytečnými pokusy být jako ostatní, přizpůsobit se. Autorka, zkušená lektorka a terapeutka, velmi empaticky a s osobní zkušeností přináší poprvé na český trh komplexně zpracovanou problematiku nadaných dospělých a dětí.