Eva Brixi

Obilí je dospělé
A chleba zlátne z půdy
Před ložnicí zpívají mi andělé
Když kráčíš z práce domů právě tudy
Pozdě večer podél vzrostlých stromů
V jejichž kůře znamení lásek zůstalo
Jak vzpomínka nezbedných milenců k tomu
Nožíkem ostrým pravdy věčné na každém kmeni
To vzrušivé noční menu
Navždy vyryté jak poselství z bitev života a smrti
Když srdce ten druhý prvému jen drtí
Nevím
Zda poodhrneš záclonu
A zažehneš
Co neznám

Obilí je dospělé
Další roky jako andělé
Hledají tóny něžné a upíjejí kapky starorežné
Zatím jen šeptají legendu k té kořalečce
A ty usrkáváš z mé touhy probuzené měkce

V horkých vůních koupeš se a ztrácíš dech
Zrcadlíš se v mé melodii bez not schován
Vzorky nebes i pekla obdarován
Už neváháš a posléze z vesmírného běhu usedáš

Po čase prostírám k společnému stolu
Vedle pole sklizeného
Leží bochník štěstí půleného
A já odmítám se modlit k bohu