Chytrou domácnost si člověk může představit jako domácnost, jejíž elektronické komponenty se snadno ovládají aplikací v mobilním telefonu, navzájem spolu bezproblematicky komunikují a všemožně nám ulehčují život. Jenomže tento ideální pohled naráží na mnohá úskalí. Velkým rizikem je zejména oblast bezpečnosti internetu věcí i vlastních zařízení v něm.

Smart home by se dal v základu rozdělit na dvě části. Do té první patří věci, které bychom mohli nazývat „hard smart“, tedy typicky ovládání a správa energií, bezpečnostních senzorů a kamer, žaluzií, kotle i třeba elektromobilu. Druhou část, která by mohla nést označení „fancy smart“, tvoří například ovládání televize, osvětlení, vysavače, pračky a sušičky, ledničky a pak různé teploměry a podobně. Tento koncept může být založený na principu jednoho ekosystému, který se dodává v rámci koupě nového domu a k ovládání tak opravdu stačí jedna aplikace.

A právě zde začíná poměrně velký zmatek spojený s bezpečnostním rizikem. „Každé takové zařízení má totiž svou vlastní ovládací aplikaci a svůj vlastní cloud. Problém je, že zejména u levných zařízení původem z Číny uživatelé nemají šanci zjistit, jaká data zařízení sbírají a odesílají. A hlavně kam je odesílají. Platí to nejen o levné, drobné elektronice, ale třeba i o kamerách,“ vysvětluje Petr Loužecký, ředitel pro cloudové služby společnosti Algotech a dodává, že i když má kamera své vlastní úložiště, tak data jdou i do cloudu k výrobci. „A pokud jde o ovládací aplikaci, tak uživatel v ní sice může nastavit, kdy má kamera pracovat, ale nikdy nemá jistotu, co taková čínská aplikace skutečně dělá.“ Bezpečnostní riziko však není jen v možném odposlouchávání uživatelů. Problém může nastat i v případě, že jsou tato zařízení v síti špatně zabezpečená. Pokud útočník snadno prolomí přihlašovací údaje, dokáže například přes kameru nahlédnout uživatelům klidně až do ložnice a s informacemi, které získá, pak může spáchat závažný trestný čin.

Podle Petra Loužeckého by si uživatel, který touží po chytré domácnosti, měl nejprve pečlivě rozmyslet, co všechno od ní očekává a na základě toho pak zvolit platformu, na které celý systém postaví. V dalším kroku by se pak měl podívat na to, co její výrobce garantuje a jak vypadají smluvní podmínky. A pokud si stále nebude jistý, neměl by se bát poradit s odborníky. Platforem s komplexním ekosystémem je na trhu několik. Například Apple se svým HomeKit, k němuž existuje šifrovaný protokol a mnohá zařízení se dají integrovat do jednoho, případně Google Home, který je v principu koncipovaný podobně. Vlastní ekosystém má pak třeba i Philips, který má ale vazbu na platformy Google i Apple. „Osobně si myslím, že taková řešení jsou bezpečná, větší hrozbu vidím v málo známých, čínských výrobcích, u nichž opravdu neexistuje jistota, že získaná osobní data nezneužívají například k prodeji třetím stranám,“ upozorňuje dále s tím, že přeprodej osobních údajů je velkým problémem současnosti.
Všechny smart krabičky totiž sbírají data a pokud se někdo bude hodně snažit, dokáže z naší digitální stopy, kterou za sebou necháváme, vytvořit přesný obraz našeho chování. A na základě toho poté cílit reklamu, případně informace využít (či spíše zneužít) i k dalším aktivitám, včetně skórování uživatele/klienta. I proto je nesmírně důležité, aby uživatelé pečlivě četli smluvní podmínky a měli přehled o tom, jaká data zařízení prostřednictvím aplikace sbírá a co s nimi následně dělá a jak dlouho je může držet. „Pokud však lidé tato ujednání nečtou a odsouhlasí je bez mrknutí oka, odevzdávají vlastně své osobní údaje celému světu. Firmy nepotřebují k jejich získání obcházet zákon a přesto dostanou, co chtějí. Data o jejich životě,“ říká na závěr Petr Loužecký.

(tz)