Šokovalo mne sdělení mladší kolegyně: Humor? Co s ním? S tím v našem projektu neprorazíme! Mladí už ho nechápou. Zarazilo mne to. Že mladší ročníky nechápou humor? To jako fakt? Myslela jsem si, že je věčný a že zejména v české kotlině nikdy chybět nebude, spíš naopak. Prý nemá smysl snažit se o legrácky, nadsázku, vtip. To už prostě nefrčí.

Cožpak se doba natolik mění, že kus identity našeho národa postavené na šprýmech a vtípcích navždy padá do neznámých temnot budoucnosti? Že si nebudeme umět udělat srandu sami ze sebe, svých nadřízených, politiků, sousedů nebo situací, které se zapisují do dějin? Tohle je teda průšvih.

Dar bavičství, dar vymýšlet a rozdávat smích, dobrou náladu a optimizmus patříval k vrcholům umění, soužití, povzbuzení. Ti, kdož chápali a vytvářeli humor, bývali vysoce inteligentní jedinci, kteří dokázali nahlížet na svět náš vezdejší v mnoha souvislostech, rovinách i blbinách. Byly to bystré osobnosti obdarovány přemýšlivostí, rychlým úsudkem i uměním přetavit kdejaký okamžik v komediální skeč. Uměli píchnout do vosího hnízda, dokázali vkusně glosovat, co se kolem nás děje. A když se to tak vezme, byli jsme to skoro všichni.

Takový Jaroslav Hašek, veselá kopa, velikán české literatury a žurnalistiky, to byl mistr nadsázky. Dokázal, aniž se snažil, tnout do živého, otevřít diskuzi na jakékoli téma a se zvednutým koutkem úst poukázat na nešvar, který si o to říkal. Ne každému švejkovský humor učaroval, ale většina lidí s ním souzněla tak, že lépe si to autor nemohl ani přát.

Výstižné sloupky jemného intelektualizmu, humoru povýšeného na špičku poetiky, to byl humor Karla Čapka. Lyrický vztah k životu plný neobyčejných postřehů, ať se vztahovalo dějství k zahradě, nebo vynálezům. Osobitost plná moudrosti i předvídavosti. A číst si jeho vyprávění, inu, při tomhle člověčenství roztála duše a od knížky se jen těžko odcházelo k jiné práci či zábavě.

Humor českých herců, komiků a bavičů mé generace bude patřit k pokladům naší kultury, ať si říká kdo chce co chce. Kultivované i drsné srandičky, jimž se musel smát každý, patřívaly k těm, na něž jsme se všichni těšili. Ať již u televizních obrazovek, nebo v kině a v divadle.

Humorem byl protkán život nás, obyčejných českých lidí, od rána do večera. Přebíjel starosti, dával naději, uměl vyprovokovat k odvaze a řešení. Jestliže ho mladí nechápou, je to malér nad jiné. Stagnace společnosti, počínající éra tuposti a nezájmu. Cožpak se z nadcházející generace stávají morousové, věční pesimisté, lidi bez tváře? A vznikají bezduší konzumenti a přijímatelé obsahu sociálních sítí, kde se vytrácí intelekt, který nahrazují rty vyplněné botoxem a levné řádky nesmyslů ve stylu rad, co dělat pro zdraví, bohatství a štěstí?

Národ Čechů býval národem chytrým, bystrým. Kdo přemýšlí, nachází se v blízkosti humoru. Svědčí to o kultuře mozku, touze žít. Když zmizí humor, bude chřadnout i naše identita. Zaniknou zlaté české ručičky, už nebude Co Čech, to muzikant, zůstane masa závislá na letácích supermarketů, na hotovkách, jež rozváží kurýr. Přestaneme si rozumět a budeme dělat jen to, co nám nakuká umělá inteligence. Šéfovat nám začne robot, který bude pracovníka hodnotit podle čísel, údajů, tabulek. Nikoli podle bystrého přístupu k úkolu, který se dá splnit nejen se ctí, ale i s humorem. Zmizí-li humor ze scény, člověk zanikne. Humor je jeho imunita, a jen s humorem přežije.

Eva Brixi