My zahrádkáři to máme složité. Nic se neodehrává v našem prostoru tak, jak bychom chtěli. Když prší, přejeme si, aby svítilo slunce. Když je sucho, zuříme, že neleje. Jediné, nač se můžeme spolehnout, je fakt, že plevel roste stále a vždy je chytřejší než my.

Ani moje jarní zahrada se nepodobá ideálu. Není vyhrabáno, není zryto, není upraveno. Na podzim jsme to nestihli, v zimě vadil sníh a mráz. Co na tom, že jiné roky jsem měla připravené jahody už v únoru, čekaly na slunce v plné parádě. Tentokrát nám sice voní nádherné fialky a září narcisky, ale půda, která má být již bez bodláků, hroud a rozdělená na obdélníky nejrůznějších velikostí, teprve o svém novém kabátě sní. Zůstaly v ní tyčky od rajčat, hnůj tleje vedle bez užitku. Pampelišky a pýr se však mají k světu, ty nepotřebují žádnou péči. Svou vytrvalostí předčí jakoukoli snahu o kultivaci, vítězí vždy.

Potkal mě onehdy soused a ptá se: Tak jak? Stíháte? Jak bych mohla, odsekla jsem, neb jsem v jeho očích četla špetku zlomyslnosti. On je totiž puntíčkář a výjimka zvládá všechno. I to jedno v podvečer.

Prý stačí chtít. Desítkami příkladů z praxe bych mu dokázala pravý opak. U nás se chce, ale nejde to. Ať dělám, co dělám, zahrada je pořád jedna divočina. Čím víc se o všechno to roští, stromky, keříky, záhonky starám, tím je u nás větší nepřehledno a zarostlo. Výsledky zkrátka nula.

A to plánuji, rozpočítávám, nastavuji priority. Zapisuji, abych na nic nezapomněla. Někde musí být chyba. Ale kde? Nic není tak, jak potřebuji já, ale jak chce neomylný čas a jeho spojenci. Řídí mé úspěchy i prohry. Těch druhých je víc. Nevzešla mi kadeřavá petrželka a česnek už zasadit nestihnu. Nezvládla jsem v listopadu, spoléhat na duben je minus. Jinými slovy k ničemu. Na řadu by měly přijít brambory, na jejich pěstování přece nic není. Však se říkávalo: Čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Nojo, já intelektuál, co bych chtěla. Brambory velikosti cvrnkacích kuliček musí stačit.

Pokouším se ošálit nástrahy osudu přemírou píle. Je mi to houby platné. Víc hnojím, víc kypřím. A nic. Čím víc okopávám, tím bujněji se mi plevel vysmívá. Zkouším rostlinkám pře­dávat pozitivní energii, mluvím na ně, ukecávám je. Myslím si, že se mi odvděčí. Asi jsem naivní.

Tak zalévám, občas se na vše kolem sebe usměju, dodávám porostu kuráž konat dobré skutky, jako je konám já. A zase vedle.

Po večerech si čtu v moudrých knihách plných návodů. Jedna radí to a ono, další doporučuje přesný opak. Třetí publikace mne navádí k radikálnímu řezu rybízu, čtvrtá to popírá. Jak na rozbujelé maliny, to taky nevím. Stříhala jsem je podle z generace na generaci děděných postupů u nás doma, teď jsem se dočetla, že je to úplně špatně.

Pěstuji několik muchovníků, bobule jsou výtečné. Jak pečovat o ně? Prodejce sadby doporučuje nechat je růst a nezasahovat. Moudrý návod z internetu velí prostříhat, zakrátit bez ohledu na stud. Nebo švestky. Prý se jim úpravou větviček jen uškodí. Jenže soused stříhá a zastřihuje a má každý rok ­plné košíky.

S chutí vysévám mangold. Dověděla jsem se, že je to mimořádně nutričně ceněná zelenina. Ale že se moc nedoporučuje konzumovat. Jsou to zkrátka záhady. Trendy zahradničení i doporučení, co jíst, se patrně mění. Měla bych pochopit a jít s dobou. Ale kam?

Eva Brixi