Ráda čas od času procházím prodejny se zbožím neurčitého původu, protože i zde se najdou výjimečnosti, které příjemně překvapí. Nakupuji intuitivně, bez dlouhého rozmýšlení a pochůzek za vytipovaným zbožím. Je to mimo jiné můj likvidátor stresu, báječný odpočinek. Pohybovat se v anonymitě mezi polobotkami, šátky nebo peněženkami (žel prázdnými) mi přináší báječný relax a osvěžení. A je jedno, jestli jde o předměty povahy značkové, nebo o čínské duplikáty. Hlava si prostě odpočine, tělo dostane nový náboj.

Onehdy jsem takto zavítala do jedné prodejničky kufrů a kabelek v samotném centru naší metropole. Za výlohou tam bývají docela pěkné kousky, třeba mi něco padne do oka, pomyslela jsem si. Po minutě prohlížení toho, co všechno tu mají, mne oslovila otřepanou frází prodavačka: „Mohla bych vám poradit?“ Nesnáším tuhle větu, nikdy totiž nevěstí nic dobrého, natož vstřícného. Zastavila jsem její další aktivity s tím, že potřebuji chvilku na rozmyšlenou, že bych si nákup ráda promyslela.

Nepomohlo to nadlouho. „Tak už máte vybráno?“ Nemám, zasyčela jsem. Nic zatím neodpovídá mojí představě, děla jsem trochu odměřeně, protože prodavačka do mého prostoru vstoupila příliš brzy a příliš agresivně.

A mezi tím, co chci a nechci, jsem se přemístila k řadě kabelek, z nichž se mi jedna přece jen zalíbila. Kolik stojí? Zeptala jsem se váhavě, jelikož jsem tušila, jaká bude odpověď. „Tahle? No, 2800 Kč,“ významně se na mne obsluhující osoba podívala a se zvednutým obočím do role důležitosti pevně dodala: „Ta je italská!“ Jako by dle mého věku či ležérního oděvu odhadovala, že jsem absolutně mimo a že hodna italské kabelky zcela jistě nejsem. Že na ni prostě nemám. Bylo to tak jasnozřivé, že jsem se nasupila a začala podvědomě rychleji dýchat. „Ale mohla bych vám slevit, třeba na 1900 Kč. Tak co, berete?“

Neměla jsem již chuť odpovídat. Ne, neberu. Jednak na to, asi podle vaší reakce, nemám, jednak jsem stará a takovou kabelku nepotřebuji, a hlavně, tenhle čínský výrobce ani netuší, kde vlastně Itálie je a co pojem italská kabelka znamená. Pomyslela jsem si toho ještě víc a k tomu jsem zaváhala, zda jsem fakt v centru matičky stověžaté.

Odešla jsem. Ještě před tím jsem očima proskenovala dámu, která seděla za pokladnou. Metráková Maruška na sobě měla orvané tepláky, přes ně nějaké univerzální šaty a na tom všem mikinu s opranými nápisy. Vedle kasy ubryndaný hrnek s kafem a mobil.

Umělou inteligenci na vás, zapištěla jsem ve své bezmoci. Babizny zpozorněly. Že by nějaký nový druh kontroly? Jo, AI na vás, přisadila jsem si. Když ji naučíme slušnosti a dáme jí klíče od konceptu 24/7, kdo ví, jestli budou mít teplákové krásky ještě šanci, pomyslela jsem si.

Vystřelila jsem z ráje kabelek a zamířila na tramvajovou zastávku. Styděla jsem se za to, že jsem Pražan, za to, co proslulé velkoměsto nabízí ne­jen nám, domorodcům, ale i cizincům, bohatým i chudým, vzdělaným i těm padlým. Zákony tržního hospodářství a podzákony dravého prodejního a prodejného šarmu míjely moji mysl. Lístky na kolotoč kultury vztahu a kultivovanosti byly již dávno vyprodány. Realita mi surově dávala najevo, že poučky o zákaznické orientaci se už nenosí. Ano, vím, lidi nejsou, sehnat někoho do prodejny je problém, jenže...

Zhnuseně jsem se vracela domů a své zážitky jsem hned začerstva vyklopila dceři. „Mami, kde to žiješ? Už chápeš, proč já nakupuju jen na internetu?“ Ne, odpálila jsem ji. „No proto, abych se nemusela bavit s těma čúzama v obchodech,“ nenechala se zastavit. Prozřela jsem a měním strategii. Nesmím zestárnout a ustrnout v dávných dobrých časech.

Eva Brixi