Když jsem dostala jako vysokoškolačka pod vánoční stromeček objemnou Kuchařku české vesnice, zaskočilo mne to. Zklamání jsem nezvládla nahradit lepší emocí poměrně dlouho. Cože? Já u plotny? Moje duše se bouřila, moje já protestovalo. Na řadu let jsem tolik užitečnou publikaci odložila do nejméně dostupného místa knihovny. Jo, kdybych bývala obdržela dílo o českém kubizmu... Ale vaření? Byla jsem plná ambicí a kariérních představ o tom, jak změním svět, ale ne s vařečkou v ruce!

Pod vlivem zkušeností a praxe všedního dne se můj postoj k dobývání vesmíru pozměnil. Tedy ne úplně, ale pragmatizmus se do mého konání vkrádal celkem systematicky. Rodině poté, co jsme šetřili na domeček a kdy se nám narodily dvě děti, přišlo vhod, když jsem se kolem sporáku začala točit čím dál častěji. Více než proces vaření mne však bavilo experimentování, adrenalinové očekávání výsledku. To byl pohon, který dokázal zažehnout mé pozdější skoro nadšení pro zpracovávání potravin. A pak – udržitelnost jsem v sobě měla už od dětství. Vyrábět něco z ničeho bylo mojí obrovskou vášní. Připravit designový oběd plný hmotného překvapení se stávalo mým koníčkem. Zužitkovat cokoli, co vyrostlo na zahradě nebo v lese nebyl problém. Začala jsem vymýšlet, co s čím kombinovat, jak sladit jedno s druhým, jak zavařovat, jaké neznámé saláty či polévky zařadit do našeho jídelníčku. Škoda, že jsem si vše pilně nezapisovala, jistě by se zrodila zcela unikátní příručka pro podobné blázny, jako jsem já.

Jak šel čas a mně přibývalo let, propracovala jsem se k určitému mistrovství. V hlavní roli je fantazie, tedy co s čím a jak zpracovat, aby to bylo chutné, pěkné na pohled, výživné, neobvyklé a tak dále. Mým příjemným odpočinkem se stalo nakupování a prohlížení kuchařských knih i materiálů o zdravé a nezdravé stravě, studování odborných statí o tom, čím se živit, a čím ne. Své stresové dny končím často v online prostředí projížděním nejrozmanitějších receptů, mnohé z nich si beru jako inspiraci k tomu, co vyzkouším, i když k tomu asi nikdy nedojde. Četné návody však míjím, protože to považuji za degradaci zdravého selského rozumu. Nemám ráda jídla překombinovaná ani ta, jejichž hlavním posláním je zážitek, nikoli plný žaludek.

V tomto svém neřízeném seberozvoji jsem také dospěla k názoru, co je opravdu zdravé, a co nikoli. Chcete to vědět? Netajím se tím. Zdravé je to, co nám chutná. Co se nám na talíři líbí a nač dostaneme chuť, když vybíráme z jídelního lístku. Co nám voní a po čem netrávíme hodiny na záchodě nebo v lékárně kupováním preparátů, které nás mají napravit. Není totiž nic horšího, než když do sebe cpeme zaručeně nejzdravější jídla, z nichž se nám ale zvedá žaludek, která jsou roztodivnou směsicí neslučitelných, leč módních ingre­diencí, která jsou rádoby inovační, ale naprosto nepoživatelná. Návodů na to, jak jimi otrávit lidstvo, se vyskytuje na internetu vskutku dost. Já je míjím. Blahořečím zejména klasické české kuchyni, jejíž kořeny se nemají zač stydět. Razím názor, že zdravé je to, co člověk pro ostatní i sebe sama chystá s láskou a radostí, protože ta jeho vnitřní energie bublá i v té dršťkové polévce nebo se vloudí do pečeného kolena či domácího džemu z padaných meruněk. A že nejsou zdravé kremrole k voňavému kafíčku? Budu se s vámi hádat, až to přehádám. Neškodí, přináší pohodu, na to vám přísahám. A co taková pohoda dokáže v našem těle? To přece už víme. A tak: když nám chutná, žijeme.

Kuchařka naší vesnice se stala nakonec mým nejmilejším dárkem, neb mne navedla na cestu smysluplnosti a ukázala, proč je vaření a pečení milou součástí člověčiny i našich nádherných chvil na této zemi.

Eva Brixi