Měla jsem úplně jiný plán než ten, který se hodí k vánočním svátkům. Vedlo k němu datum operace karpálního tunelu. Je to za pět minut dvanáct, nechte si to odoperovat, dokud je čas, znělo mi v uších dobře myšlené doktorské doporučení. Listovala jsem kalendářem termínů lékaře, některé byly velmi lákavé. Co třeba 23. prosince, těsně před Štědrým dnem? To už by mohla být většina prací spojených s chystáním významného okamžiku roku za mnou, to bych mohla risknout, pomyslela jsem si. Polévka, salát, řízky, to by vzali na starost syn nebo dcera. A já bych se konečně dostala k vytouženým chvilkám: mohla bych se dívat na televizní pohádky od začátku do konce, pojídat linecké a perníčky, popíjet skořicový čaj. Alespoň jednou v životě. Mohla bych odpočívat. Členové rodiny by mi posluhovali, dopřávala bych si svého vlastního já. Vůbec totiž netuším, jak takové já vlastně chutná. Možná jako vanilkové rohlíčky, možná jako vlahá vinná klobáska jen tak bez přílohy, možná jako kyprá vánočka plná mandlí a ořechů... Možná jako milé SMS, které přicházívají ze všech konců republiky i širého světa. Možná.

Pak jsem tento úmysl rázně zavrhla. Jako milovník klasických českých Vánoc a tradiční české kuchyně jsem patrně udělala nejlepší rozhodnutí za poslední dobu. Jinak bych ty Vánoce fakt nestihla. Nikdy totiž nevíte, co vám osud hodí do cesty. Kolik čeho připálíte, zda bude vánočka chutnat přesně tak, jak jste zvyklí, a nebude se muset péct nová, a bramborový salát zda nebude přesolen či přepepřen... Však to znáte. Potřebovala jsem zkrátka připravit Vánoce se vším všudy, včetně té pověstné dobré pohody, a nepatrně s předstihem. Což se svým způsobem dělo až do 22. prosince. Ten den je totiž každým rokem napínavý a plný očekávání, přání i vzpomínek na nezapomenutelné okamžiky. Jeden člen naší rodiny má totiž narozeniny.

Pravda, trošku složité, leč neměnné datum v souvislosti s předvánočním konáním. V ten den je totiž nutné předpřipravit spousty věcí a záležitostí. Tak třeba odeslat poslední várku firemních novoročenek, vyřídit stále naléhavé e-maily, ještě stihnout důležitou schůzku s klientem, koupit čerstvého kapra a maso na řízky, naplnit a polít čokoládou poslední druhy cukroví, popřát si se sousedy veselé a šťastné...

No a zejména nachystat odpovídající oslavu zmíněných narozenin. A do toho vždycky zvládnout nějakou tu nečekanou jobovku. Člověk se chce také dát do gala, být svěží a všudypřítomný, sršet optimizmem a vtipem. Nachystat pohoštění, promyslet gratulaci, vyčlenit slavnostní čas pro svoji duši i ostatní. Prožít si ten den, uvědomit si, jak úžasné dítko přivedl na svět. No a když to všechno sečtete, uvědomíte si, že vám ten den D narušil veškeré plány, předsevzetí a vánoční předhánění. Hodil vám do té již skoropohody vidle, přerušil tok myšlenek, a nastavil úplně jiná pravidla. Hodiny a minuty se začnou řítit úplně jiným směrem, než by kdo z nás chtěl. Změnit to nejde, ač se o to snažíte ze všech sil.

Když padne večer a rodina se vrátí do kolejí obvyklého předvánočního běsnění, zjistíte, že poslední kousky, totiž kremrole, už upéct nestihnete, že stromeček nenastrojíte tolik designově, jak byste rádi, že s vánoční výzdobou pospícháte, jako by vás honila sršeň, a vůbec si ji neužijete, že jste se sice nechtěli říznout do palce, ale jeden obvaz nestačí, že doma došlo kafe nebo...

Zkrátka a dobře. Moje představy Vánoc každým rokem nabírají konkrétnější a jasnější podobu. Teoreticky. Věřím, že se jednou, pokud mi osud nadělí ještě nějaký ten rok navíc, dočkám takových prosincových svátků, které se u nás ještě nekonaly. Klidných. Že zvládnu vše a alespoň tři dny před 24. prosincem si budu vychutnávat kouzlo všeho, do čeho jsem svoji energii vložila. Že poznám opojné nicnedělání. A kdy? Až budu mít termín na operaci karpálu na druhé ruce. Věřte, že si ten 23. prosinec nechám líbit.

Eva Brixi