Ten strom se bude muset pokácet. Vzrostlá jabloň, vznešená součást naší zahrady. Rozložitý vysokokmen, stará odrůda. Hýčkali jsme si ten klenot. Má přenádherné plody, ta chuť se nedá ničím nahradit. Prořezávali jsme, hnojili, uvedli jsme kdysi skomírající kousek rostlinné říše do síně slávy. Začal plodit jak o závod. Letos má jablka, nikoli jablíčka, ale pořádné macky, snad největší ve své letité historii. A taky vymalovaná, nejšťavnatější, prostě pohádková.

Úrodou předčil ten strom všechny ostatní jabloně ve svém okolí, krásou kdejakou zahradní modelku. V roce 2025 se prostě překonal.

Věděl proč. Nějak jsem to vycítila. Jako by se s námi loučil. Jako by na poslední chvíli rád ukázal, co dovede, co umí, čím lze překvapit. Byl obtěžkán neskonale vybarvenými plody, jako by nás chtěl uprosit, ať si ho necháme, ať může zůstat s námi. Jako by nám nabízel ještě pár let služby. Do penze se mu opravdu nechce.

Potvrdilo se mi, že i stromy s námi komunikují, že reagují na to, jak s nimi člověk jedná, co o nich smýšlí, jestli je má rád, nebo ne. Po četbě několika odborných děl o vztazích země a lidí už chápu, že strom pozná, co má člověk v úmyslu. A stejně jako on nehodlá jen tak opustit tento svět.

Jenže ten náš s námi pobýval letos opravdu naposled. Na místě jeho energie se postaví rodinný domek, aby měla mladá rodina své zázemí, což jí přeji, souzním s tím, ale pobrekávám u konstatování tohoto faktu, protože ta jabloň prostě patří do mého srdce.

Nikdy bych nevěřila, jaká vazba se mezi homo sapiens a stromem může vytvořit. A jaké obavy blížící se termín kácení může vzbuzovat. Ano, vše souvisí se vším a emoce jsou silnější než racio. To velí, že je třeba dát přednost potřebě bydlet vlastnímu potomkovi, že je nade vše důležité, aby mělo dítko střechu nad hlavou. Jenže... Emoce a jabloň. I to může být. A tak se to ve mně pere, ačkoli je východisko jasné.

Stále víc a víc se utvrzuji, že ten strom cítí, co ho čeká. Že ví, co bude, vlastně nebude, dál. Že prosí o pomoc, vysílá signály, abychom ho zachránili. Obdaroval nás půlkilogramovými plody, které nemají konkurenci. Slaďoučké, navinulé, buketní, křupavé, křehké tvary, které polaskám v dlaních, než se zakousnu.

Léta letoucí jsem nevěděla, co je to za odrůdu. Až nedávná zahrádkářská výstava výpěstků místních občanů napověděla. Jeden z pořadatelů, jemuž jsem jablko přinesla ukázat, zvolal: „No jasně, to vám řeknu zcela přesně, to je ­Peasgood! Dávná odrůda, kterou už nikde neseženete, byla vyřazena z nabídky, tyhle stromky se už neprodávají. Plody příliš chutnají vosám, brzy zahnívají, mívají miniliózu, nevydrží dlouho, těžko se skladují. Trh si žádá odolnějších druhů. Dřív se však tady, na okraji Prahy, pěstovaly tyhle stromy hodně, i já měl takovou jabloň na zahradě.“

Svitla mi naděje, štěstí zaúřadovalo. Už znám jméno, třeba pokročím dál. Zadala jsem info strýčkovi Googlovi do vyhledávače. A ejhle! Odrůda Peasgood nezanikla. V prodeji ji mají už zase dvě zahradnictví. Dokonce stojí pár korun. Mám objednáno. Ano, vysadím novou kamarádku a budu ji zalévat vlastními slzami. Začne tu se mnou žít dál, bude se na mne usmívat, vonět mi pod oknem a chutnat sladce po radosti ze slunce a lidské přízně. Propíše se do mých salátů, štrůdlů, žemlovek, kompotů a křížal. Nabídne košík klidu, pohodu celé rodině i sousedům. Hlavně však nezůstane jen
ve vzpomínkách. A příběh stromu neskončí.

Eva Brixi