Popíjím svého oblíbeného dopoledního turka a přikusuju banán. Je to asi zvláštní kombinace, ale mně vyhovuje. Taková moje nehmatatelná vnitřní slast, okamžiky neznatelného uvolnění, očista duše.

A píšu tenhle fejeton. Nebo se o to spíš pokouším. Ostatní mám hotové. Tedy vše, co hořelo, co nesneslo odkladu. Je to prapodivný pocit, mít před sebou čistý stůl. Ten jsem už několik let nezažila. Zjistit, že jako by nic právě nespěchá. Dát hlavě pár hodin klidu, vědět, že nic nemusím. Nejsem na to naučená, nejsem zvyklá. Mým životním rytmem je neustálý zápřah, i kdybych si zbytečné povinnosti měla vymýšlet. Mám ráda dny plné aktivity, ať profesní, nebo osobní. Stohy nepřečtených knížek kolem sebe, záhony, které potřebují dokrášlit, kytky v květináčích, jež je nutné přesadit. Když už nic jiného, tak vím, že bych měla upéct buchty, housky nebo bábovku. Nebo jít očesat rybíz a sklidit poslední angrešt. Zavolat kámošce či letitému příteli a vylákat je na pokec v útulné kavárničce. Měla bych objet hřbitovy a na patřičná místa položit věneček. Taky je potřeba přetřídit skříně a skříňky se vším možným, aby před Vánoci bylo vše, jak má být.

Ano, zbožňuju ten ruch činorodosti, kdy se svět pracovní či domácí proměňuje v hodnoty, které člověku přinášejí denní, malé, třeba i miniaturní uspokojení, ty maličké radůstky, jak se dříve říkávalo, z dobře vykonané práce. Miluju malý blázinec pohybu, tu všehochuť konání, ať už jde o psaní článků, glos, rozhovorů, přípravu na jednání s prima klienty nebo členy naší redakční rady, kolegy, známými. Miluju postupné třídění mého archivu, kdy se snažím udělat si aspoň nepatrně větší místečko vedle počítače, aby se na mne neřítily hromady nikdy neotevřených spisů, zápisků, poznámek, starých časopisů a tiskových zpráv, výstřižků, inzerátů, stohy zápisníků, v nichž je uložena historie času. Miluju ruch, ať už anonymní, nebo s blízkými, kteří mi ho pomáhají realizovat.

Během této bohulibé činnosti se stále, vlastně celý život, těším na to, až jednou budu mít skoro hotovo. Ještě to nenastalo, a věřím, že ani nenastane. I když, přiznám se, právě jsem se asi tak ze setiny k tomuto bodu přiblížila. Užívám si to, snažím si to uvědomit. Volně dýchám a koukám se chvílemi jen tak do počítače, chvílemi se procházím zahradou, kde je vypleto, urovnáno, kde to zraje a voní. Pronikám sama do sebe a prožívám takzvaný relax. Mohu vám potvrdit, že je to hrozné.

Je to nepřirozené, nenormální. Cítím se fakt nesvá. Nemít do čeho píchnout je příšerný pocit. Katastrofa na obzoru. Jako bych sebe samu zapřela, jako bych ztratila svůj směr. Myšlenky mi prchají do zcestných úvah o smrti, nemocech, komplikacích. To není dobré. Uvažuji, jak svůj život pozměním. Jak zahájím zdravější stravování, jak začnu konečně trénovat na rotopedu. Jak vnesu do svého profesního činění řád, systém, které budou zárukou úspěchu. Jak budu tamto a ono. Jak se naučím naslouchat svému organizmu a činit mu pomyšlení. Snažím se řídit nejrůznějšími poučkami, jež mají vést k harmonii ducha i těla, amen.

Blbost. Já to prostě neumím, já to vlastně ani nechci. Pryč od toho. Já potřebuju lítat jak zběsilá od práce k práci, já musím tvořit, měnit cokoli v jiné. Dát si kytku z plevele do vázy, naaranžovat si kousek vlastního pohledu na svět. Musím protřídit šatník. Musím dopsat knížku pohádek (ještě jsem nezačala). Musím. Ne, nemusím. Já prostě chci. Pak nebudu mít čas myslet na blbosti.

Eva Brixi