Trpím. Začátek léta nám nadělil vedra a sucho. Nevím, jak vy, ale mě vyprahlá půda dostává do fáze šílenství. Jakmile včas nezaprší, je mi líto usychajících trsů trávy, vadnoucích listů malin, zmenšujících se plodů muchovníku, třešní, které se na stromech vaří ve vlastní šťávě. Když vidím tu bezmoc, je mi z toho nanic.

Večer, když jdu spát, vyhlížím mraky na tmavnoucí obloze a nebesa prosím o pár kapek vláhy. Většinou marně. Ráno otvírám dveře našeho domečku a kratičkou procházkou po zahradě zjišťuji, zda aspoň rosa pomohla ztišit bolest, již rostliny zažívají. Nic moc. Přesto věřím na zázraky.

Vpodvečer, kdy se vrhám s motykou na spoušť v záhonech, abych vše uvedla nepatrně do pořádku a přivedla aspoň kousek radosti z úsilí, které na jaře našim polnostem věnujeme, mne zaskočí svojí vizáží plevel. Uctívám ho jen zjara, kdy první zelené lístky slouží k obživě a povzbuzení organizmu. Když ale už v prvních dnech prázdnin vidím, jak i on svěsil své stonky, jak se ani jeho přeodolné listy neubránily výhni poledního slunce, panika v mé duši vrcholí. Klidně bych ho v té hlíně nechala, ať si roste, ať pije osvěžující drink, kterou je naše studna zatím ochotna vydávat. Raději ať je plevel svěží, než aby meteorology navigoval k vydávání nejčernějších zpráv.

Ne, ještě jsem se nezbláznila, jen se nedokážu přenést nad to, co všechno to zatracené počasí dělá, čím nám působí vrásky na čele. Kam se na to hrabou rodinné půtky, dohadování o ničem, věčné spory o to, kdo má co zařídit, aby se chod domácnosti stal bezproblémovým. Počasí nám dává zabrat. Nejen naší tělesné schránce, ale právě i našemu já. Tedy přesněji mému já. Člověk by rád pomohl, tady a teď, ale není jak. Nemá možnost zatáhnout za nebeské splachovadlo a pustit do paprik, okurek nebo rajčat životadárné kapky kapičky, neumí přimět mraky, aby si poplakaly.

Organizace našeho života je nedokonalá. Nemohu přispět, když je třeba, není to v mé moci. Ubírá mi to sil. V sudech u okapů už dno také vyschlo. Ponořit konev a zalít muškáty? O tom se mi může jen snít. Zvláštní pocit. Okamžik, kdy se homo sapiens cítí podveden, zneuctěn, ošálen. Když chybí voda, která mu patří, jíž by mohl ošetřit skomírající rostlinnou říši.

Nezbývá, než věřit, že konečně naprší. Že se i do Prahy přižene bouřka, blesky vybijí svůj stres a těžké mraky se poperou a roztrhnou vejpůl. Že hledíky, afrikány, naťová cibulka a mi­niaturní hlávky zelí dostanou, co jim odvěky patří. Přesvědčuji sama sebe, že sinusoida výkyvů stále platí. Jednou je veselo, podruhé smutno. Jednou prší, podruhé svítí sluníčko. Jenže, zdá se, harmonie křivek se jen ztěžka vrací k normálu, ke zvyklostem našich předků.

U záhonu už nepotkám ani slimáka.

Já zatím mohu otočit kohoutkem, otevřít láhev studené minerálky ze sklepa. Což o to. Ale to nemění nic na tom, že příroda, ač moudrá kamarádka člověka, je sama k sobě najednou krutá a bezmocná. Nezalévá, když mají plodiny žízeň. Nevykvetly další růže, jiřiny čekají na slzy z výšky, aby zahájily přehlídku tvarů a barev. Odborníci přiznávají, že si srážky dělají, co chtějí a že předpovídat jejich vývoj je větší adrenalin než sázka do loterie. Jenže já si myslím, že i pravděpodobnost výhry lze ošálit. Že lidstvo dá nakonec atmosférické veličiny do pořádku a já v roli zarputilé zahrádkářky zas budu moci s chutí ničit lebedu, muří nohu i pamprdlice jako za dávných časů. A moje psychika bude plná vitamínů a minerálů z vlastní produkce a přestane snít o zahradě ­plné slimáků a plevele.

Eva Brixi