A je to tady. Kdo zasel, sklízí. Ale snahy zahrádkářek o pořádnou úrodu mají svá úskalí. Věčný stres z toho, co kdy sklidit, spotřebovat, sníst, zavařit, zamrazit a jakkoli řádně uskladnit. To, co nás, nadšené pěstitele všeho možného, provází po celý rok, to není radost z vášně, neobvyklých výsledků, nadměrných výnosů, krásy tvarů a barev. Naopak. Stálá hrůza z nestíhání. Totiž aby se podařilo vše, co je k mání, rozumně zkonzumovat. Nebo máte jiný názor?

Já tedy ne. Připouštím, že zahradu využívám hlavně k tomu, aby nesla své ovoce, tedy potravu, od zeleniny až po bylinky, a samozřejmě i nějaké ty květiny. Jenže březnem se otvírají brány věčného nekonečna a je nutno sklízet a servírovat na talíř rovnou z farmy. Zpočátku jsme vděčni za nějaký ten zelený lístek pampelišky, za to, že nám nezmrznul kadeřávek a pórek, že přežila petrželka. To by ještě šlo. Ale duben, ten už přináší nadbytky. Pampelišek je všude habaděj, začne se ve velkém zjevovat česnáček, kopřiva, medvědí česnek. Trhám jak nenasyta a přestávám produkující přírodě stačit.

V květnu odřezávám salát, jenže ouha, vyrostly násobně velké hlávky. Kdo to sní? A přirůstají další. Rozsochaté, římský, srdíčkový, dubák, máme na výběr. V poledne i večer jsou salátové hody, taky ho snídáme společně s další zeleninou. Jahody si letos pospíšily. Loni nebylo nic, nyní se holky odměnily. Vrchovaté mísy mne provázejí i ve snech. Jahodové knedlíky byly jen jednou, čerstvých si dávám, co hrdlo ráčí. Jenže jahody se brzy přejí. Co teď? Džemy a zase džemy. Kdo to sní? Na několik let máme vystaráno, a ty staré z minulého století jsou ve sklepě stále netknuté.

Ještě jsem neskončila s jahodami a jsou na pořadu třešně. Dva velké stromy, dva menší s višněmi. Kolik se toho zkonzumuje, když člověk chodí do práce? Ráno ke kafi? To ne. A večer před spaním? Vidina noci protnuté pochůzkami na toaletu není moc lákavá. Jedna bublanina, kterou budeme jíst 14 dní, to nás nespasí. Pár skleniček kulatých dobrot v rumu na dlouhé zimní večery, to ano, ale co pak? Pálenku, když mám alergii na alkohol? A špačci se letos moc ke slovu nehlásí. Co já s těma třešněma udělám?

Nastupuje doba postupně dozrávajícího muchovníku, malin. To musíme zbaštit, taková nádhera! Keře jsou rok od roku mohutnější, i malinové roští světu ukazuje svou sílu. Kedlubny, další hory salátu, libeček, ředkvičky. Máme všechno, nač si jen vzpomeneme. Navrhuji, abychom se přes léto stali vegetariány. Přece to na těch záhonech nenecháme! Jsem rázně odmítnuta. I sám prodejce sazenic tady z místa zastává názor, že nejlepší zeleninou je řízek.

Jsem jako zbavená rozumu. Dosévám, vysévám, zasadím vše, co už vzešlo i co mi přinesli sousedé. Řádky pórku, růžičkové kapustičky, gigantů, dokonce zelí. Pro rajčata a papriky jsem zřídila další záhon. Co s tím budeme dělat? Kdoví! Co kdyby se nakonec neurodilo...

Jenže ono se urodí. Rok od roku více. Poctivě zaléváme, hnojíme. Vlastní mrkve, pastiňák, cibule. Špenát a polníček. Borůvky, ryngle, meruňky, broskve, jablka a hrušky. Nestačím vymýšlet jídla, která se skládají z lahodných ingrediencí. A vidím, jak si vede nezničitelný křen, řapíkatý celer, nezkrotný mangold, jak se zvětšují cukety, patizony i dýně všeho druhu. V zimě hlady nezajdeme. To vím už jistě. Podruhé na podzim sklidím rebarboru, na koláč se může hodit. Do Vánoc budeme zobat mochyni peruánskou, je úžasná. Rakytníkové plody jsou už v mrazáku. Období dozrávání jeřabin, arónie a pozdních ostružin a šípků je tady. Dny nastavuji nocemi. Nestíhám hamounit. Promýšlím nejrůznější variace, jak ty laskominy uchovat na horší časy. Míchám s kořením, experimentuji. Rybíz s mrkví, jablíčka do všeho, hlavně k bezinkám, kam přidávám i špendlíky s peckami nebo angrešt.

Následují ořechy, sbíráme do zemdlení, dosoušíme. Budeme je jíst každý den, dušujeme se. Nezvládáme. Vánoční cukroví, přidávám je do vánočky, jedna bábovka, žemlovka a šlus. Co s tím množstvím? Ani spřátelený hoteliér je od nás nechce.

Chystáme kysané zelí. Ještě jsme ale ani nestačili dojíst kvašáky ze srpna. Vydržely, potvory...

Zdaleka není všem dnům konec. Než se polovyprázdní sklep, je tady zase únor, březen. Kolečko se opakuje. Věčný blahobyt. Co si ním počnu?

Eva Brixi