Cesty za nákupy jsou někdy nevyzpytatelné. Naplánujete si, co přesně chcete, ale dopadne to zcela jinak. Jako onehdy v mém případě. Dcera oznámila, že se hodlá vdát. Slza v mém oku se objevila, což o to, ale vyvstala jiná, zásadnější otázka, která se k takové události váže: co si vezmu na sebe?

Odpovědět na ni se jen tak nedá. Protože má být svatební obřad civilní, krátký a bez všech těch kudrlinek a koláčků, které dotváří atmosféru svatby tradiční, bylo mi řečeno, že i ošacení hostů má být co nejvíce všední, formální, nenápadné. A že nemá smysl nic nového shánět, šít a vymýšlet. No, jak se to vezme. Jediná dcera, její významný životní krok, matka by měla vypadat dobře, důvěryhodně a měla by si celý akt užít a cítit se slavnostně. A k tomu by měly přispět padnoucí, alespoň trochu výjimečné, šaty. Ale jaké? Mám ráda zelenou. Sluší mi. Jedny šaty lahvově zelené mám, to by šlo, pomyslela jsem si. Ale to víte, něco nového by se k takové příležitosti přece jen hodilo. Vyrazila jsem s přesnou představou. Nejprve na internetové obchody. Nabídka k uzoufání. Nic veselého a důstojného zároveň. Hábity tak akorát do kláštera. Hrůza!

Zvolila jsem osobní nákup, ale do obchodních domů ctihodných značek se mi moc nechtělo. Vsadila jsem na butiky neznámého jména. První jsem opustila rychlostí světla. Druhý mne však zaujal. Nabízel nespočet modelů, dokonce v mojí velikosti. Zkoušela jsem dlouho. Zvolila jsem provokativní zelenožlutou, a ještě provokativnější střih. Až příliš ležérní, ale cítila jsem se v těch šatičkách volně jako pták. Nebudou mne tísnit při obědě, pomyslela jsem si.

Co to máš na sobě za rybářskou síť! Vytřeštila na mne oči dcera. Vždyť vypadáš jako moje babička! No mami, ne, tohle prostě ne! Zarděla jsem se a musela jsem jí dát za pravdu. Se sklopenou hlavou jsem pádila do obchodu úchvatný model, určený zcela jiné postavě a typu osobnosti, vrátit. Jenže ouha, peníze zpět nejsou možné, je třeba vyměnit za jiné zboží. Myslela jsem si, že brnkačka.

Avšak zmýlila jsem se. Jedny šaty, pak společenské kalhoty s halenou, to by taky šlo... no, myšlenku pořídit si oděv na svatbu dítěte právě z tohoto sortimentu jsem záhy opustila a změnila názor. Stačí jakékoli šatky, jen ať už mám výměnu za sebou. Nesnáším zkoušení v kabinkách, nesnáším převlékání. Mám to za trest. Minuty ubíhaly a já se v duchu vzdala jakéhokoli pokusu odnést si z prodejny to, po čem toužím. Uchýlila jsem se k ramínkům, na nichž se pohupovaly oděvy výprodejové, lehce zaprášené, které už nikdo ani nekoupí. Zkoušela jsem už všechno možné. Od bund a svetrů až po šály, byť byl konec května. Kdyby tu prodávali pracovní rukavice, klidně bych jich stovku nakoupila, jen abych už byla pryč. Oko mi zavadilo při posledním pokusu o svetřík a halenku, které bych jako z nouze ctnost mohla využít na podzim, až začnou vlezlé mlhy. Doplatila jsem ještě tři stovky a gratulovala si k úspěchu. V jednu chvíli jsem si totiž myslela, že nejjednodušší bude nechat tam šaty, za nic je nevyměnit, jen odejít, čert vem ty peníze. Ano, zoufalství na vrcholu.

Koupila jsem, co jsem nechtěla. Budiž. I to se stává. Ale co na tu svatbu? Vidina šmrncovních zelených šatů tak akorát se rozplynula. Ve skříni jsem našla světle růžovobéžový kostýmek, který mi náhodou ještě je.

Eva Brixi