Pocukrované koruny stromů a střechy našich obydlí, mrazem okrajkované listy stálezelených keřů. Přípravy na vánoční pečení, vůně skořice, badyánu, vanilky, ořechů. Slavnosti v naší duši, kapka nostalgie, vzpomínky, velká očekávání, protože se dějí i zázraky. Čas předvánoční a vánoční, plný tajemství a překvapení. Kamila Skopová, autorka další půvabné knihy, již vydal Nakladatelský dům GRADA právě nyní, se tomuto období věnovala s chutí jí vlastní. Poznáte to hned, jakmile knížku nazvanou Čas radosti, veselosti, otevřete. Podtitul zní: Tradiční české Vánoce v obrazech a chutích. Dozvíte se, co bývávalo na štědrovečerním stole v minulosti, jak je to s půlnoční mší, proč se nosívaly dárky zvěři, co jsou zvykové předměty. Na stránkách najdete i mnoho receptů, které se vážou k tomuto období. A pokud potřebujete chvilku klidu jen pro sebe, právě v této svým způsobem vypjaté době, neváhejte a začtěte se. Čas radosti, veselosti bude pro vás nejen potěšením a vzpruhou, ale i malým psychoterapeutickým cvičením. Je totiž nádherná.

Co pro vás znamenají Vánoce dnes a čím byly v době vašeho dětství?

Asi to souvisí s věkem, v dětství to bylo těšení na dárečky, i když bývaly mnohem chudší, než dostávají dnešní děti. Většinou bývaly praktické, ale vždy byla mezi nimi jedna nebo dvě knížky a z těch jsem měla největší radost. Dnes na sklonku života je to spíše těšení na společné chvíle s rodinou a na dárcích už mi opravdu nezáleží. Největší dar je pro mne zdraví a čas, a ty mi nikdo pod stromeček nenadělí.

Jsou pro vás vánoční dny stále tak taju­plné, jako tomu bývalo v dětství?

Vánoce jsou kouzelné právě tou nenapodobitelnou atmosférou – vůněmi, očekáváním, pospolitostí. Tajuplnost je v tom, že ač lidé jednadvacátého století, tak se necháme okouzlit tím vším a vracíme se tak trochu do dětství. Kdo nezapomněl na staré zvyky, pouští si třeba loďky z ořechových skořápek s malými svíčičkami, je najednou znovu dítětem a s obavami sleduje pouť své loďky na tom imaginárním moři osudu.

Slavíte je se vším všudy? Zdobíte stromeček, pečete vánočku a cukroví? Smažíte kapra a připravujete bramborový salát? Zapalujete svíčky na adventním věnci? Zpíváte si koledy?

Ano, Vánoce už více než půl století slavíme na chalupě na Vysočině, už si to ani jinak neumíme představit. A samozřejmě se všemi náležitostmi, které jste vyjmenovala. Chystáme tradiční i soudobé vánoční dobroty, máme slavnostně prostřený stůl, klasický živý stromek a voskové svíčky, žádnou elektriku. A ty koledy zpíváme u harmonia, na které bohužel musím hrát já, což znamená neustále šlapat vzduchové pedály. Takže mě po pár koledách už bolí kolena!

Je v tom i kousek nostalgie?

Pochopitelně, ale ony jsou celé vánoční svátky tak trochu o nostalgii, sentimentu a touze ocitnout se alespoň na chvíli ve starých dobrých časech. Bylo by prospěšné, kdyby se lidé vrátili k duchovnímu rozměru Vánoc. O tom ale moje knížka není, tento problém je spíše úkolem církve. Já se zabývám lidovou kulturou, a proto jsem se snažila připomenout čtenářům půvab tradičních lidových Vánoc, jejich krásnou prostotu a upřímnost. V minulosti to opravdu nebylo pouze o komerci. Pochopitelně i kupci a trhovci se snažili prodat svoje zboží, ale nevytvářeli takový tlak na psychiku ostatních. Dnes se z pořizování dárků stává často místo radosti starost, a bohužel někdy i zadlužení. To v minulosti nebývalo. Lidé se radovali z maličkostí, z krátkého odpočinku ve svátečních dnech, z bohatšího svátečního jídelníčku, a především z příchodu nového života a světla, z narození dítěte.

Umíme si brát něco z tradice, z dávných zvyků, čím jsou nám užitečné?

Bohužel čas nejde vrátit. Dnešní Vánoce jsou bohaté, předchází jim doba hektických příprav a nákupů dárků i všeho ostatního. Na tradiční zvyky, rituály věštění a na obřadnosti si dnes už lidé neudělají čas. Z dob dávno minulých bychom se mohli naučit většímu zklidnění, skromnosti a pokoře, a také více vzájemné vlídnosti.

Vaše knížka je takový vzpomínkový průvodce kouzlem těchto svátků. Sama jste ji také ilustrovala. Co dalo více práce, texty, nebo obrázky?

Samozřejmě texty jsou mnohem jednodušší, u kreslení to jde pomaleji. Ale u toho kreslení se nechám unést fantazií a baví mě představovat si situace, které kreslím, i ty všechny venkovské lidičky. Stává se mi, že někdy nechtěně nakreslím i podobu někoho známého.

A všechny recepty, které uvádíte, jste také vyzkoušela?

Já píšu recepty, pokud to obsah dovolí, do všech svých knih. Myslím si, že fenomén české lidové stravy si zaslouží pozornost, stejně jako ostatní projevy lidové kultury. A pochopitelně recepty předem sama vyzkouším, bez toho to nejde.

Najdou publikaci pod stromečkem i vaše děti a vnoučata?

Asi ano, já nemám moc možností někde shánět dárky. Takže knížku s věnováním budou mít jednou jako vzpomínku na svou babičku či prababičku.

Vyrábíte vlastní, originální dárky pro své blízké?

Na to skutečně nemám čas. Víte, já před vánočními svátky absolvuji vždycky celou sérii besed pro veřejnost, školy nebo seniory, takže na nějakou výrobu dárků už nemám kapacity. Jsem ráda, když stihnu upéct a ozdobit perníčky a někdy i trochu cukroví. Naštěstí jsem si vychovala rodinu v souznění s lidovou kulturou, folklórem, takže většinu vánočního zdobení, vaření a chystání zastanou už ti mladší.

Věříte na zázraky? Prý se stále dějí...

Záleží na tom, co si kdo představuje pod pojmem zázrak. Já považuji za zázrak, že ač jsem se narodila rok před koncem druhé světové války, válku jsem ve svém dlouhém životě nezažila, a věřím, že ani v budoucnu nás nepostihne. Za zázrak považuji, že mám krásnou bohatou rodinu – šest vnoučat a sedm pravnoučat, že jsou všichni zdraví, ti dospělí jsou vzdělaní a slušně se živí, že máme denně dostatek jídla a vody k pití, že žijeme v tak krásné a líbezné zemi. To všechno není samozřejmost. Někdo by to nazval boží laskavostí, někdo zázrakem...

Tak přeju všem čtenářům požehnané vánoční svátky a hodně dobrých dnů v časech příštích.

za rozhovor poděkovala Eva Brixi

Kamila Skopová
Výtvarnice, absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze, se od roku 1969 zabývá samostudiem národopisu. Spolupracuje s řadou folklórních souborů. Je autorkou mnoha výstav lidových zvyků a obyčejů, scénářů a výprav scénických zpracování folklóru pro folklórní soubory. Zpracovává návrhy replik lidových krojů. Ve Škole folklórních tradic vyučuje obor lidový oděv. Od roku 1995 píše a ilustruje knihy. Je autorkou mnoha publikací, které si sama ilustruje, textů i ilustrací pro jiné autory: Lidová tvorba, Vánoční svátky o století zpátky (nyní i v německé a anglické verzi – Böhmische Weihnachten, Christmas in Bohemia), Velikonoční svátky o století zpátky, Dětské hrátky půlstoletí zpátky, Rodinné svátky o století zpátky, Pohádky – sedmadvacet klasických pohádek převyprávěných a ilustrovaných, Hody, půsty, masopusty, Rok na vsi, Čechy, domov můj.

Dále vytvořila tři kuchařky klasické české lidové kuchyně ...ale máma to vařila líp, Rodinné stříbro a Chrudimský kuchtánek. Některé její tituly vycházejí opakovaně (Rodinné stříbro podruhé, ...ale máma to vařila líp! podruhé, Vánoční svátky už posedmé). Ve vydavatelství Grada Publishing v dětské edici vydala Za kamna vlezem, Vánoční příběh, sedm leporel pro nejmenší (Karkulka, Budulínek, Sněhurka, Perníková chaloupka, Šípková Růženka, Popelka a Tři prasátka), Nejznámější české a moravské koledy, Nejznámější české a moravské lidové písničky a Najznámejšie slovenské ĺudové piesne. Pro obce Vojtěchov, Raná, Mrákotín a Prosetín vydala zpěvník K Vojtěchovu je stezička... Dále vydala devět ilustrovaných kalendářů s doprovodem vlastních textů, převážně s národopisnou tematikou. V roce 2020 jí vyšla knížka Jak se co dělávalo.

Kamila Skopová ilustrovala historické lexikony Život ve staletích a Život ve středověku Vlastimila Vondrušky a publikace s národopisnou tematikou Aleny Vondruškové, dále spolupracovala na tvořivých kreativních publikacích v edici Šikovné ruce ve vydavatelství Grada Publishing.