Podnikání v gastronomii vyžaduje v současnosti hodně odvahy a motivace. Jitce Stránské ani jedno nechybí, a navíc má i potřebné vzdělání. Uprostřed poutního areálu v pražské čtvrti Bílá Hora si tedy otevřela Boží kavárnu, kde to voní výběrovou kávou, domácími dezerty a rodinnou atmosférou. Vsadila na lokální dodavatele a místní komunitu, která si k ní postupně našla cestu. V rozhovoru přiblížila, proč se rozhodla změnit profesní směr a jak se jí v prvním roce daří.

Otevřít kavárnu je sen mnoha lidí. Co byl u vás ten hlavní impulz?

Už delší dobu jsem cítila, že chci mít něco vlastního, co budu dělat po svém. Mám za sebou podnikání v módě i práci v kosmetické firmě a v poslední době jsem přemýšlela, kde se uplatnit, aby mi to zase dávalo smysl. A protože tady nedaleko bydlím a vím, že v okolí nemáme žádnou kavárnu, rozhodla jsem se pro otevření vlastního podniku. A věřím, že bude dělat radost mně i ostatním.

Měla jste s gastronomií předchozí zkušenosti?

Ano, vystudovala jsem hotelovou školu, ale jak už víte, věnovala jsem se pak úplně jiným profesím. Do gastronomie jsem se vrátila až teď, po mnoha letech. Trendy se samozřejmě změnily, takže jsem si spoustu věcí musela osvěžit a naučit se je znovu. Ale základy jsem měla. Navíc mě motivovalo i to, že mám dvě dospělé dcery, které se nabídly, že mi s provozem pomůžou. Vnímám tedy kavárnu i jako rodinný podnik, což je další rozměr, který se mi na tom líbí.

Proč právě toto místo, Poutní areál na Bílé hoře?

Tento unikátní prostor má pro naši rodinu silný osobní význam. Manželovi rodiče se tu brali, pořádali jsme tu různé rodinné události, a pravidelně chodíme do kláštera i o Vánocích. Je to místo, které máme rádi a kde se cítíme dobře. Před lety tu fungovala malá kavárna, potom ji ale zavřeli, a když jsem začala přemýšlet o vlastním podnikání, spojila jsem si to dohromady. Oslovila jsem tedy místní komunitu sester benediktinek a navrhla jim, že bych na to ráda navázala. A tak vznikla Boží kavárna.

Kavárna je poměrně malá. Nelimitovalo vás to?

Uvnitř máme opravdu jen tři stolečky, takže je tu taková komorní atmosféra. Ale venkovní zahrádka je relativně velká a hosté ji rádi využívají i na jaře a na podzim. Je tu totiž opravdu příjemné prostředí a klid. Uvidím, jak to bude přes zimu. Mám otevřeno od dubna, ale paradoxně nás malý prostor jednoznačně definoval: chceme být místem, kde se člověk zastaví, vydechne a dá si něco poctivého.

Jak na vás lidé při otevření reagovali?

Bylo skvělé vidět, kolik zájemců přišlo hned první den. Podpora místních byla obrovská a vlastně pořád je. Postupně se ale začali objevovat i lidé z širšího okolí – z Petřin, Řep, Ruzyně, ale i ze vzdálenějších částí Prahy. A díky tomu, že jsme v poutním areálu, pravidelně sem zavítají rovněž návštěvníci kláštera. Často tu máme i turisty ze zahraničí, kteří si nás jednoduše najdou na Google mapách.

Sociální sítě dnes hrají v případě kaváren velkou roli. Jak to vnímáte vy?

Sama nejsem velký fanoušek sítí, ale je mi jasné, že ke kavárně to patří. Lidé dnes hledají doporučení i vizuální inspiraci. A pěkně naservírovaná káva nebo dortík na fotce opravdu fungují. Potvrdilo se to třeba u podzimní speciality – dýňové rolády. Obecně měla na sítích velký úspěch a jedna zákaznice zmínila, že si pro ni přišla právě proto, že jsme ji dali na Instagram. Dokonce si vzala domů hned čtyři kousky. Ale základem je pro nás vždy kvalita. Hezká fotka může zákazníka nalákat, ale vracet se bude jen tehdy, když si pochutná.

Vaše zákusky i další nabídka působí hodně poctivě. Jsou od lokálních dodavatelů?

To je pro mě obrovské téma. Chci, aby všechno, co nabízíme, bylo kvalitní, čerstvé a ideálně lokální. Dezerty například bereme z malé dílny z nedalekého Břevnova. A také čaje nebo sirupy nakupujeme od dodavatelů, kteří pracují s kvalitními surovinami. A hodně oblíbená je i čokoláda, kterou máme přes zprostředkovatele od malé rodinné firmy z Itálie.

Samozřejmě myslíme i na sezónní speciality – třeba horkou švestku nebo hrušku od paní, která vyrábí veškeré sirupy ručně. A úplným unikátem je horká aronie od sestry Anežky z kláštera. Dokonce i naše dýňové latté je vyráběné z opravdové dýně, kterou si dodavatelka sama upeče a zpracuje, což se pochopitelně projeví na chuti.

Nepochybně se to ale promítá do cen. Jsou zákazníci ochotní si za kvalitu připlatit?

Myslím, že ano. Nejsme žádné luxusní místo, ale ceny nastavujeme tak, aby odpovídaly kvalitě. Zákazníci dnes velmi dobře poznají, když je něco dělané ručně a poctivě. Například lungo u nás stojí okolo 60 Kč, dýňové latté kolem 90 Kč. To jsou ceny, které považuji za férové. Navíc, když vidíte, jak někdo ty dezerty připravuje ručně, denně čerstvé, v malém kolektivu, je to úplně jiný produkt než z velkoskladu řetězců.

Kávu máte také z pražské pražírny. Proč jste ji vybrala?

Chuť, kvalita, férovost. Máme jednu směs – 85 % arabiky a 15 % robusty, která krásně sedí většině zákazníků. V malém prostoru nemá smysl nabízet několik druhů, ale tahle volba se osvědčila. A lidé se vracejí, chutná jim.

Zmínila jste, že vám pomáhají dcery. Jaké je to pracovat v rodinném podniku?

Je to velká výhoda. Nemusím řešit personální otázky, směny ani stres kolem hledání spolehlivých lidí. Za to jsem velmi ráda, protože neustále slyším od kamarádů z oboru, jak je těžké dnes sehnat personál s reálnými požadavky. U nás je to naštěstí zatím bez problému, kavárna nás baví a dává nám smysl.

Máte sezónní provoz, nebo stabilní otvíračku?

Nastavila jsem si pracovní dobu tak, aby byla příjemná pro mě i pro návštěvníky. Přes léto máme delší provoz, v zimě fungujeme kratší dobu. Všechno ladíme podle toho, jak lidé chodí a co jim vyhovuje.

A plánujete do budoucna nějaké novinky?

Zatím vše nechávám rok běžet, beru to jako takový zkušební provoz. Přitom se učím, co mají hosté rádi, co se vyplatí mít na skladě apod. Třeba jsem myslela, že se tu budou více pít prosecca, ale nakonec je větší zájem o obyčejnou, poctivou hruškovici nebo o domácí limonády. Aktuálně tedy nic velkého neplánuji. Chci, aby kavárna zůstala taková, jaká je – autentická, komunitní, ale otevřená všem. A věřím, že se budeme postupně posouvat dál.

ptala se Dana Halušková