Sebeobrana. Co to vlastně je? Umění skolit někoho, kdo na mě jde s nožem? Nebo kdo se mne začne nevkusně dotýkat v tramvaji? Jednoznačně se ohradit proti nechutným hláškám zákazníka? Učíme se ji postupně. Spousta z nás vnímá, že prostředí našeho života se mění. Ve společnosti přibývá násilí a agrese. Správná reakce na podněty, z nichž nekouká nic dobrého, nám může zachránit život. Linda Štucbartová, podnikatelka, lektorka a mentorka v jednom, se začala před lety věnovat právě tomuto oboru, tedy sebeobraně. Zaměřuje se na prevenci klientského násilí a posilování bezpečí zranitelných skupin, především žen, seniorů a dětí. Fandí také ženám, které se vydaly na podnikatelskou cestu, směrem vlastní seberealizace. V ženském podnikání vidí velký potenciál pro českou společnost i ekonomiku.

Založila jste projekt Sebeobrana pro všechny. Co sleduje?

Původně jsem hledala vhodný kurz sebeobrany pro svoji dceru, která dostala v 16 letech stipendium na pobyt v Kanadě. Dcera byla velmi štíhlá, křehká, zajímala ji hudba a věda. Šly jsme na pár kurzů bojových umění a zjistily jsme, že to není pro nás ta správná cesta. Díky spolupráci s Izraelem jsem se seznámila s metodikou Empowerment Self Defense, která se věnuje komplexnímu pojetí sebeobrany, s důrazem na prevenci, komunikaci, deeskalaci a sdílení. Fyzické techniky jsou součástí, ale opravdu takové, které zvládne každý. A jako lektoři musíme vědět, jak je každému přizpůsobit. Vždyť naši klienti jsou ve věku 8–88 let, což je vypovídající samo o sobě. Zároveň jde o metodu, která je evidence-based, a přitom velmi praktická. Vlastně jsem chtěla nabídnout něco, co bych sama potřebovala před lety.

Proč ještě jste se zaměřila právě na takovou oblast? Vedla vás k tomu určitá osobní zkušenost?

Více než 20 let se věnuji vzdělávání dospělých a velmi dobře znám jak svět korporací, tak malých a středních podniků i státní správy. Působila jsem na Diplomatické akademii, kde jsem měla na starosti vzdělávání juniorních diplomatů až po velvyslance, v rodinné firmě Servodata nebo v korporaci Škoda Auto. Po boku Radky Dohnalové jsem zažila vzestup vzdělávací firmy ATAIRU. Ale zároveň jsem cítila silnou potřebu vytvářet něco svého. Téma sebeobrany si mě našlo, jak jsem uvedla, skrze dceru. Ale u toho jsem nezůstala.

Zaměřuji se na fenomén tzv. klientského násilí. Jde o násilí ze strany klientů vůči zranitelným profesním skupinám – vůči zdravotníkům, učitelům, pracovníkům státní správy, v komerčním sektoru vůči pracovníkům re­tailu nebo call center. Proto jsou mé workshopy vždy zaměřené na organizace a posílení bezpečnosti jedinců právě pro zaměstnance, působím tedy v B2B sektoru. Některé firmy se mnou spolupracují v rámci osvěty a dnů zdraví, některé chtějí podpořit zejména ženy, na které ztížená bezpečnostní situace dopadá, a některé firmy opravdu potřebují řešit bezpečnost zaměstnanců v určitých profesích. A další firmy potom poptávají workshopy pro děti zaměstnanců. Spokojená a podpořená rodina totiž podporuje loajalitu zaměstnanců vůči firmě. Nutno dodat, že tyto workshopy neškolím já, ale moje dcera a její tým. Protože kdo je největší vzor pro dospívající? Rozhodně ne rodič nebo jiná rodičovská figura, ale někdo, kdo k nim má věkově blízko.

Myslíte si, že násilí v České republice poroste a umění bránit se budeme muset ­časem ovládnout všichni?

Myslím, že všichni vnímáme, že tlak a s ním agresivita ve společnosti narůstá. Setkáváme se se sníženou bezpečností ve veřejném prostoru, agresivitou na sociálních sítích a zhoršením celkové pohody ve společnosti. Šikana je časovanou bombou českého školství. Já se snažím poukazovat na to, že všichni můžeme čelit závažným situacím, o kterých se dříve nemluvilo. Sama jsem nedávno pracovala s lékařkou, která byla terčem agrese ze strany otce malého pacienta. Asi málokdo si dokáže představit tlak, kterému musí čelit nejen s ohledem na výkon náročné profese, ale i s ohledem na okolnosti. Ale nejde jen o zdravotníky. Pracovnice reklamací zejména na malých městech si potom stěžují na šikanu, verbální agresi, ale i výhrůžky fyzickou agresí. A u sociálních pracovnic je docela časté fyzické napadení a výhrůžky členům rodiny. A nezapomeňme ani na pracovníky call center, agrese bolí i přes sluchátko. Nikdo nechce osm hodin denně poslouchat nadávky. Pod sebeobranou si lidé často vybaví hmaty a chvaty, ale z mého pohledu je sebeobrana o komplexním přístupu a začíná vždy prevencí a zvědoměním, které situace jsou rizikové a jak v nich mohu co nejlépe obstát.
Česko patří stále mezi bezpečné země. Ale byly incidenty, kdy se ukázalo, že ani nám se násilí nevyhýbá. Ať už šlo o bezprecedentní útok na Filozofické fakultě v Praze nebo útok na prodavačky v Hradci Králové. A ruku na srdce: kolik z nás zná postup nazvaný jako USB – uteč, schovej se, bojuj jako základní reakci na útok aktivního střelce? Jaké máme povědomí, odkud nám riziko hrozí a odkud je domnělé? Ženy se stále obávají tzv. strachu z neznámého v podobě přepadení podivína ze křoví, ačkoliv statistiky ukazují, že v 80 % případů násilí na ženách páchají ti, co jsou v jejich blízkém okolí. Úder či kop snadněji povedete vůči neznámé osobě, ale jak se bránit v případě, že je agresor z rodiny nebo z pracovního prostředí? A fenomén již zmíněného klientského násilí začíná plnit titulní strany novin. Ale opět zde je potřeba komplexní přístup, nikoliv jen fyzické techniky.

Znamená to, že základy sebeobrany jsou obdobně prospěšné jako třeba finanční gramotnost?

Jsou země, které opravdu mají výuku sebeobrany v rámci školní docházky. USA, Kanada, Izrael, Belgie, Slovensko, nebo i Albánie. Tam, kde se učí sebeobrana, klesá šikana ve školách a zlepšuje se komunikace mezi učiteli a žáky. Proč? Protože učíme komunikaci. Práci s hlasem. Principy nenásilné komunikace. Respektovat a být respektován. Pokud mám dobře nastavené hranice a ošetřené potřeby, nepotřebuji šikanovat. A pokud se za sebe umím postavit, a naopak si svoje hranice obhájit, tak se nestanu terčem šikany. Agresoři si totiž většinou vybírají slabé cíle. Schválně neříkám oběti, protože ne každý cíl se obětí stane.

A v souvislosti se zhoršující se bezpečnostní situací se hovoří i o návratu branné výchovy. Já bych spíše preferovala termín bezpečnostní gramotnost. Stejně jako učíme děti hospodařit s penězi, měli bychom je učit hospodařit se svým tělem, prostorem a hranicemi. A není to nic složitého – už malé dítě dokáže říct: „Ne, tohle nechci.“ Jen my dospělí je to někdy odnaučíme. Už jste viděli film Sbor­mistr? Pokud ne, tak ho doporučuji. Pro pochopení jevu zvaného grooming neboli chování s cílem oslabit hranice obětí za účelem sexuálního nebo jiného zneužití. A pozor, existuje i velmi nebezpečný kybergrooming. Nakolik jsme jako rodiče připraveni s dětmi diskutovat o jejich bezpečí? To totiž už dávno nepředstavuje „pán, který před školou rozdává bonbony“.

Potřebují se ženy připravovat na zlovůli některých jedinců více než muži?

Statistiky ukazují, že ženy skutečně čelí útokům častěji než muži – často jde o obtěžování, tlak na intimitu, násilí v partnerských vztazích nebo právě klientské násilí. Proto je dobré, aby měly nástroje, jak na to reagovat. Od komunikačních přes deeskalační měkké techniky až po techniky, které mohou zachránit zdraví nebo život. Velmi často stačí kombinace hlasu a útěku. Je potřeba mít i zvědomělé, za co má smysl se „prát“, a za co ne. Kabelka, peněženka ani mobil to v mém pojetí sebeobrany nejsou. A pozor, agresivita nemusí přicházet jen od mužů, i ženy dokážou být agresorkami. Když vidíte na ulici dvě ženy, které se fyzicky perou, které půjdete na pomoc? A jak efektivně si o pomoc říct? I toto se musíme učit. Protože u žen častěji hrozí reakce zamrznutí. Čímž ale neříkáme, že obětí agrese se nemohou stát muži. Jen u žen je statisticky třikrát vetší pravděpodobnost.

Dá se vypozorovat, jaký typ žen násilníky zajímá?

Nemyslím si. Agrese není o vzhledu, věku nebo povaze. Nejde o přitažlivost. Ale o dominanci a agresi. Agresor je ve své podstatě zbabělec. Nejde mu o férový boj. Proto často testuje, jak člověk reaguje – třeba nevinně položenou otázkou nebo dotykem. Vybírá si snadný cíl. Někoho, kdo je nepozorný, na první pohled málo sebevědomý nebo málo ostražitý. Pokud oběť zůstane paralyzovaná nebo se omlouvá, pokračuje dál. Proto v kurzech trénujeme i hlas a postoj – často stačí pevné „ne“ a situace skončí. Pamatuji si mladou ženu, která po kurzu řekla: „Já jsem nikdy nevěřila, že dokážu zvednout hlas.“ A pak mi psala, že to použila v tramvaji.

Podnikatelky a manažerky jsou silné osobnosti, mají značnou odpovědnost a nezřídka disponují velkým kapitálem, značným majetkem. Přitahují násilníky více než „obyčejné křehotinky“?

Silná osobnost neznamená, že nikdy nebudu ohrožená. Útočníci si nevybírají podle toho, jaký má kdo majetek, ale podle momentu – kdy mají pocit, že mohou získat moc. Přibývá žen po padesátce, které někdo pronásledoval v cizím městě. Vůbec nevěděly, co dělat. Často řešíme i překračování hranic. To se děje top manažerkám i maminkám na rodičovské. Pro mě je důležité ukázat, že obrana není jen pro „křehotinky“, ale ani pro „silné ženy“ – je prostě pro všechny.

Majitelky firem často hledají příležitosti, co svým zaměstnancům nabídnout na přilepšení. Mohou jim dopřát například právě nějaký váš kurz? Lze to dát do nákladů?

Ano, a dělají to. Firmy si uvědomují, že psychická pohoda a pocit bezpečí zaměstnanců jsou klíčové. Nabízíme kurzy přímo šité na pracovní prostředí – třeba jak zvládat konflikty se zákazníky. A firmám, na které se vztahuje ESG reporting, vzkazuji, že sebeobrana je jedním z workshopů, za které sbíráte body hned ve dvou kategoriích – jednak v rámci podpory a rozvoje zaměstnanců při vytváření bezpečného pracovního prostředí, a potom v rámci zákaznické cesty a zlepšování služeb zákazníkům.

Často dostávám zpětnou vazbu, že se zlepší nejen bezpečí, ale i týmová spolupráce, protože se lidé více otevřou. Umí sdílet své potřeby i pocity. V rámci bodu prevence či komunikace se poradensky věnuji i organizačním opatřením nebo zákaznické cestě. Protože působím v mnoha odvětvích, často i sdílím příklady dobré praxe. No a párkrát se podařilo v rámci kolektivu odhalit predátora. Statistiky nelžou.

Při Hospodářské komoře ČR vedete program Women in Tech, který se zaměřuje na podporu žen v technických a inovativních oborech. Oč přesně jde a jaký je cíl?

Mám radost, že v rámci projektu Women in Tech můžeme bourat mýtus, že technologie patří jen mužům. Chceme, aby ženy měly přístup k mentorům, kontaktům a šancím, které jim umožní lépe růst a škálovat jejich projekty. A pozor, nejde o nějaké holčičí projekty, ale o projekty, které jsou důležité pro celou společnost. Projekty řeší klesající porodnost, radikalizaci mladých mužů, biodiverzitu nebo například ekologicky šetrné výrobky pro domácnost. Já osobně věřím, že diverzita v týmech přináší lepší nápady – a technologie potřebují ženský pohled stejně jako mužský. Všichni přece chceme žít v zemi, která bude inovativní, konkurenceschopná a úspěšná.

Z vašich aktivit mám dojem, že seberealizaci žen víc než fandíte. Je pravdou, že stále ještě nemají dost prostoru k tomu, aby světu předvedly, co úchvatného znamená ženský element například právě v businessu, ve vedení týmů, v uvádění kreativních nápadů do života?

Ano, stále narážíme na stereotypy. Ale já věřím, že ženský element je přesně to, co dnešní svět potřebuje – empatii, schopnost propojit různé pohledy, kreativitu. Když vidím ženy, které po letech „ticha“ najednou začnou podnikat nebo vést týmy, je to neuvěřitelně inspirativní. A já chci, aby takových příběhů bylo co nejvíc. Sama jsem zažila, že kolegů startupistů se investoři ptají na příležitosti, zatímco mne se ptají, zda jsem si dobře ošetřila rizika. A do ženských startupů jde méně než 2% investic v rámci celé EU, statistiky pro náš region ani nejsou k dispozici. Stále máme co dohánět!

za odpovědi poděkovala Eva Brixi