Je to logické. Čím víc peněz v kapse, tedy na účtu, kartě, v peněžence, investicích, tím svobodněji se cítíme. Čím více peněz vyděláme, uspoříme, zdědíme, nebo třeba i vyhrajeme v loterii, tím veseleji nám je. Nesžírá nás strach z blízké budoucnosti, víme, že máme „za co žít“. Jaké jsou však další souvislosti? To vysvětlila ve své nové publikaci Práce a peníze ekonomka Lenka Farkačová. Vydal ji Nakladatelský dům GRADA právě v těchto dnech. Autorce patřily i naše otázky:

Práce, peníze, motivace, ocenění, životní hodnoty. Jak to jde všechno dohromady z pohledu ekonomky?

Soudobá ekonomika i příjmy do státního rozpočtu stojí z velké části na práci jako takové, není se pak čemu divit, že práce je styčným bodem i pro naše životy. Navíc to, jakou pracovní pozici zastáváme, často definuje i nás samotné. Ostatně stačí si uvědomit, že často, pokud třeba v běžném životě mluvíme o někom třetím, jej většinou definujeme tím, „co dělá za práci“. Zkrátka to, co děláme, nás i definuje. Práce se odráží do našich hodnot, charakterizuje nás, a samozřejmě nám přináší peníze. Pokud se podíváme na práci jako na zaměstnání, pak více než 90 % ekonomicky aktivních v ČR má hlavní příjem právě ze zaměstnání.

Proč v souvislosti s penězi skáčou naše emoce nahoru a dolů?

S penězi a bohatstvím máme jako lidstvo – moderním označením – chvílemi až toxický vztah. Heslovitě stačí říct dvě slova „zlatá horečka“, a všichni víme. Peníze v nás vyvolávají mnohé. To, jak moc nás ovlivňují, určuje i naše vlastní tzv. láska k penězům, která se dá poměrně jednoduše změřit. V mé nejnovější knížce Práce a peníze se čtenáři mohou sami otestovat a změřit svou lásku k penězům. Díky tomu může každý i trochu poodkrýt, pro co všechno jsou mu peníze symbolem. Výsledek může překvapit.

Fenoménů, jimiž se naše mysl zabývá, je hodně: čas, zdraví, rodina, profese a práce jako taková, seberealizace, majetek... Často přemýšlíme o prvořadosti jedné či druhé z nich. Není to zbytečné?

Částečně je to vlastně stav, který předpokládá ekonomie. Chováme se racionálně. Prioritizujeme a děláme to, z čeho máme největší přínos (ať už v podobě peněz, nebo třeba subjektivně vnímaného užitku). Ekonomie vychází z toho, že se lidé aktivně zabývají tím, která pracovní příležitost přinese vyšší příjmy, které nákupní rozhodnutí přinese největší užitek, nebo zda je lepší upřednostnit práci před volným časem apod. Sumarizovaně řečeno, jak získat v daný moment co nejvíce. Problém je v tom, že voleb, které bychom takto měli realizovat během jediného dne, je takové množství, že některá rozhodování zkrátka automatizujeme, a nechováme se pak třeba zcela racionálně. Domnívám se, že je užitečné vědět, které rozhodnutí chci udělat vědomě sám, a které nechám třeba na vlastních stereotypech, naučených vzorcích chování apod.

V knize se soustředíte právě na vztah práce a peněz. Co je na tom tak zásadního, zapeklitého, úžasného? Když jde vlastně o samozřejmosti, které se historicky vytvořily, a asi to hned tak nezměníme?

Ano, pokud zabrousíme do hluboké historie, tak peníze v kontextu práce posloužily jako skvělý prostředek směny. Na jednoduchém příkladu, pokud pekař potřeboval pytle na mouku, pak se nemusel s tkalcem složitě domlouvat, kolik rohlíků mu za jeden pytel dá, a doufat, že tkadlec vůbec přijme třeba absurdně vysoké množství rohlíků. Barterová směna byla a je postavena na náhodě, že druhá strana chce, co má strana první, a naopak. V tomto peníze usnadnily fungování trhů. Jenže dnes lidé vykonávají rozmanitá zaměstnání, někdy doslova bizarní. Jeden příklad za všechny? Klasifikace zaměstnání CZ-ISCO zahrnuje i práci jasnovidce. Dále u některých prací lze jen velice těžko určit, co je výstup práce nebo její přínos. Což vidíme u některých pracovních pozic v nadnárodních korporacích, kde je pracovní výkon člověka často jen jedním malým dílkem puzzle ve velké mozaice. Diskuze pak lehce sklouzává k tomu, zda za takovou práci vůbec platit a kolik, jak takovou práci vlastně ocenit.

To, že práce a peníze ovlivňují naše jednání, je zřejmé. Vytvářejí naše lepší, nebo horší já?

Normativní zhodnocení nechám na sebereflexi každého z nás. Za mě je důležité vědět, jak peníze, jejich forma nebo vztah k nim ovlivňuje jednání, co s naším výkonem v práci udělá třeba prémie nebo jak se může činnost, kterou jsem dělala pro radost a vnitřní spokojenost, změnit v povinnost jen díky tomu, že za ni dostanu zaplaceno. Proto jsem svou poslední knihu napsala. Pokud se člověk v tomto zorientuje, pak si sám může peníze víc užít navzdory tomu, že jich bude utrácet stále stejně. Stejně tak se může stát lepším vedoucím týmu, protože bude chápat, jak funguje vnější a vnitřní motivace.

Píšete také o tom, jak hodnotíme práci, která není vidět. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že velmi povrchně, nekvalifikovaně, špatně. To, že vím, jak na to, třeba jak úspěšně něco prodat, koho oslovit k řešení daného projektu, kde sehnat financování, jak napsat úvodník do časopisu, je u nás velmi nedoceněno stejně jako například mediální služby. Lidí, kteří mají určité know-how, si běžně nevážíme a považujeme za samozřejmost, že mají poradit, po­sloužit, že to vlastně nic není, jen projev dobré vůle. Kdy se to změní?

V tomto je potřeba své vlastní know-how umět doslova prodat. My všichni své know-how na trhu práce nabízíme. Uvědomění si a identifikace je krok první, tj. mám nějakou dovednost, kterou jen tak nikdo nemá? Pak je vzácná. Je tato dovednost potřebná v zaměstnání v businessu? Pak je i užitečná. A ekonomická věda říká, že čím je něco vzácnější a užitečnější zároveň, tím to má vyšší cenu. S tímto vědomím přejít ke kroku druhému, a to argumentovat tuto vzácnost a užitečnost. Podle mého se v tomto samo nic nezmění, zde je hybatel ten, kdo unikátní know-how má. Pokud know-how doceněno není ani tak a mělo by být, pak je možná na čase změnit zaměstnavatele.

A co pro nás dnes práce znamená? Je to pořád ta dobrá kamarádka? Nebo se generační pohled liší?

Dobře zvolené zaměstnání může být jednoznačně cesta k naplněnějšímu životu. Stejně tak se ale práce může stát dlážděnou cestou přímo k vyhoření, které má ekonomické dopady pro samotné zaměstnance, ale i zaměstnavatele. Dle dostupných dat z českého prostředí náklady zaměstnavatele na jednoho zaměstnance postiženého syndromem vyhoření mohou překročit i 100 000 Kč ročně, a dle zprávy VZP z roku 2021 syndromem vyhoření trpí každý pátý Čech. Nechci tím říkat, že práce nemůže být stále tou dobrou kamarádkou, ale záleží na tom, jak k ní přistupujeme. Samotný přístup lidí k práci se v čase vyvíjí. Znát je to například na aktuálně populárních kariérních pauzách. Nutno říct, že je volí lidé různých generací. Co se týče otázky odlišných pohledů na práci ze strany zástupců jednotlivých generací, existuje řada výzkumných studií, které mapují nejrůznější změny například ve vztahu k významu smyslu práce, loajalitě apod. Ale trochu bych varovala nad nadměrnou generalizací poznatků k jednotlivým generacím. Přeci jen generace Z, X apod. jsou velmi heterogenní a nelze zjednodušeně paušalizovat. Vnikají pak totiž stereotypy, které mohou na trhu práce spíše uškodit.

Význam jakékoli práce často doceňujeme poté, co se nám přihodí něco se zdravím, po úraze, při delším pobytu na lůžku, po operaci. Jsme šťastni, když zase můžeme chodit, mluvit, pracovat. Proč si možnosti pracovat nevážíme i předtím?

V tomto ohledu vezměme na chvíli pojem „práce“ jako širší označení nejen pro zaměstnání nebo podnikatelské činnosti, ale i práci doma, koníčky a hobby apod. Všechny tyto aktivity nám „dají práci“ při jejich realizaci. Obdobně tak všechny tyto aktivity vykonáváme mimo jiné i proto, že nám dávají smysl, odborně řečeno naplňují nám vnitřní potřeby. V běžném shonu se ale málokdo zastaví a zauvažuje nad tím, jaké potřeby mi saturuje moje zaměstnání, můj koníček nebo třeba příprava večeře. Možná že je to právě zaměstnání, které přináší uspokojení potřeby sociálního kontaktu. Možná že je to práce na zahradě či ona příprava večeře, která přináší uspokojení z toho, že vidím za sebou hmatatelné výsledky či potřebu pečovat o své okolí.

Liší se vztah žen k práci a penězům od vztahu mužů?

Co se týče vztahu žen a mužů k práci, velice se to blíží otázce odlišného přístupu ze strany různých generací, který jsem zmiňovala výše. Nerada bych zde generalizovala a podporovala nežádoucí stereotypy. Na druhou stranu vidíme jisté odlišnosti, například z experimentů při zavedení nepodmíněného příjmu, což je pravidelná platba vyplácená všem bez jakýchkoli podmínek souvisejících se zaměstnáním nebo příjmem z jiných zdrojů (jeho výše je nejčastěji na úrovni prahu relativní chudoby, tj. ve výši 50 % nebo 60 % mediánového příjmu obyvatel v dané zemi). Na případě Kanady a USA víme, že po zavedení nepodmíněného příjmu došlo v případě žen k většímu snížení počtu odpracovaných hodin v porovnání s muži. Přičemž vysvětlení je poměrně logické. Právě ženy jsou často těmi, kdo se starají o domácnost a o děti, zároveň muži mají v průměru vyšší odměnu za práci. Takže rozhodnutí ze strany žen pracovat méně, je rozhodnutí zcela pochopitelné a ekonomicky racionální.

A až budou peníze jen virtuální, změní se naše vnímání platidla?

V takový moment by se nám peníze například snáze utrácely. Platba kartou, telefonem nebo prstenem přináší tzv. menší bolest z placení v porovnání s platbou klasickými papírovými penězi. Na druhou stranu, budoucnost, kdy začneme využívat jen virtuální peníze, je z ekonomického úhlu pohledu spíše v nedohlednu. Ostatně vezměme v potaz i technický fakt, že stále existuje řada lidí bez přístupu k internetu. Konkrétně v roce 2024 bylo k němu v Česku připojeno necelých 90 % domácností. Zároveň ještě v loňském roce využívalo internetové bankovnictví jen 77 % osob starších 16 let. Na úplné zanevření na fyzické peníze prozatím my, lidé, nejsme připraveni, stejně tak ani naše ekonomika.

ptala se Eva Brixi