Minimalismus je trend, který přijímá za svůj stále více lidí. Lze to pochopit. Mne děsí. Neumím si představit, že bych se zbavila některých knížek, obrazů, přebytečných obalů na květináče, množství oblečení, jímž si dělám radost ve chvílích, kdy buď přiberu, nebo shodím pár kil. Ve skříni se vždy něco najde, co opětovně vstoupí do módy, objevím tam kousky, které mi před lety nesedly, ale teď se v nich cítím výborně, naleznu kvalitu, která už nyní skoro neexistuje. Na druhé straně se začínám zbavovat obuvi, k níž mám sice vztah plný emocí, ale vím, že z pragmatických a zdravotních důvodů si už vysoké podpatky prostě nemohu dovolit. Slzy mi tečou, když připravuji čas od času luxusní lodičky všech možných barev do kontejnerů pro charitu, když se loučím s kabelkami, které zestárly dříve než já. Co naplat, život je stálá změna. K mým změnám však bude patřit i to, že budu i nadále hromadit předměty, s nimiž mi je dobře, které mne povbuzují, byť o ně doma skoro klopýtám. Autorka knihy o minimalismu, Helena Prausová, by ze mě asi radost neměla. Publikace, již právě vydal nakladatelský dům GRADA, se jmenuje Šťastný život s málem. Rozhodně stojí za přečtení, ať se už popsanými přístupy k životu začnete řídit, nebo ne.

Zjednodušování života. Velké téma dnešních dnů. Co to ale vlastně znamená? Opak toho, že jsme přehlceni věcmi a informacemi? Snaha přežít se zdravým rozumem v hlavě?

Ano, určitě je to snaha přežít ve zdraví moderní dobu. Ale nejen to, je to hlavně snaha žít život dobře a také si ho užít. Co přesně znamená dobře, to už záleží na každém z nás. A také užívat si ho bude každý člověk jinak, podle toho, co je pro něj důležité. Já to zjednodušování vnímám na jedné straně jako odstraňování zbytečného, ať už věcí, neprospívajících myšlenkových vzorců, nebo třeba závazků. Vnímám, co je nepotřebné, co nepřináší do mého života hodnotu, a toho se zbavuji. Na druhé straně je možné se na celé minimalizování a zjednodušování dívat opačně. Místo abychom se zaměřili na to, co máme odstranit, raději zjistíme, co si v životě skutečně ponechat chceme. A zase jde o rovinu fyzickou i mentální. Pokud si v životě chci ponechat třeba večerní rozhovor s partnerem, ale narodí se nám dítě a času není nazbyt, odstraním zvyk pustit si televizi. Nelze stihnout všechno, a pokud máme pocit, že se něčeho opravdu vzdát nedokážeme, i když by to pro nás bylo prospěšné, moc pomáhá podívat se na to z hlediska toho, pro co si tím děláme prostor. Těch technik a metod je spousta, řadu z nich uvádím ve své knížce, a všechny vedou ke zjednodušování života krůček po krůčku. Abychom si na konci neřekli, že jsme pořád jen uklízeli a plnili požadavky druhých. To by byla škoda.

Co rozhodlo o tom, že jste se vydala právě tímto směrem?

Tíhla jsem k jednoduchosti od mala, ale dlouhou dobu jsem žila úplně běžným způsobem. Na pojem minimalismus jsem narazila v době okolo narození mých dětí. Čím víc jsem o něm četla, tím jsem si byla jistější, že tohle je směr, kterým chci jít. Bylo to jako cesta k sobě, návrat domů, rozpomenutí se na něco, co jsem měla v sobě, ale netušila jsem to. Po narození druhého dítěte jsem poprvé důkladně přebrala náš byt. A hned potom nám přišla do života skvělá příležitost, které jsme se chopili. Jsem přesvědčená, že když si uděláte v životě prostor, fyzický i mentální, život vám do něj něco hodí. Stačí počkat. A většinou to stojí za to! Minimalismus pro mě není směr nebo nějaký alternativní životní styl. Je to životní filozofie, která zachraňuje život – před jeho promarněním. Promrhat ho můžeme nesmyslnými činnostmi, zbytečnými obavami, co řeknou druzí nebo hromaděním a péčí o nepotřebné krámy. Když jsem do minimalismu zabředla hlouběji, došlo mi, jak hloupě jsem nakládala se svým časem, jak málo jsem si vážila dobrých lidí ve svém životě. Teď si mnoho věcí uvědomuji mnohem intenzivněji a cítím za ně hluboký vděk. Vždycky jsem ráda přebírala a třídila své věci, ale nikdy dřív jsem to neudělala opravdu radikálně. Myslím, že rozhodujícím momentem bylo vyhození první věci, která nebyla rozbitá ani jinak vadná, ale já jsem ji prostě nepotřebovala. A s každou další věcí se prohlubovala úleva, kterou jsem cítila.

Své spodní hranice v množství věcí jsem ještě ale určitě nedosáhla. Zatím je náš rodinný minimalismus spíše takovou zlatou střední cestou. Mám jasnou představu o extrémnější podobě, ale protože jsme čtyři, nezáleží to jen na mně.

Minimalismus není jen o předmětech denní spotřeby, ale také o filozofii, o duši...

A to je právě ten jeho aspekt, který mi přijde nejlepší. Mít málo věcí doma, uspořádanou domácnost, úklid levou zadní, to je všechno krásné a je to určitě potřeba. Většina žen také u těch věcí a úklidu začíná. Ale teprve když půjdete za ty věci, začnou se dít zázraky. Díky minimalismu můžete získat větší sebevědomí, naučit se více si stát za svým názorem, říkat ne tam, kde to tak cítíte, nepodléhat názorům druhých lidí, neřešit, co si o vás kdo myslí. Tak banální akt, jako je vyhození prvního předmětu, může vést až k takovýmto změnám. Tím, že se zbavujete nepotřebného, říkáte sobě i svému okolí, že vy víte, co chcete, víte, co je pro vás dobré, že děláte věci po svém. Berete tím život do svých rukou. Přijímáte za něj plnou zodpovědnost. Máte-li právo téměř cokoliv vlastnit, máte i právo to nevlastnit. V téhle myšlence se skrývá obrovská síla. Už nemáte doma to, co vám vnutila reklama, maminka nebo kamarád. A tak postupně přirozeně přejdete od minimalismu ve fyzických věcech k tomu mentálnímu. Uvědomíte si totiž, že ani v hlavě nemusíte mít to, co tam mít nechcete. Tady už je to samozřejmě složitější, musíte nejen zjistit, jaké nesmysly tam máte, ale ještě se jich dokázat zbavit, přepsat je. To je práce na celý život. Filozofie minimalismu je krásná a prostá. Zaměřujete se na to důležité. A abyste pro to měli dostatečný prostor, teď myslím mentální, musíte se zbavit toho ostatního. A tak si například uvědomíte, jak důležitá je rodina, kvalitně a v plné pozornosti strávený čas s dětmi, partnerem, stárnoucími rodiči. Pečujete o svoji duši, třeba už jen tím, že jí dopřáváte klid, nepřehlcujete ji, nejdete přes sebe. Minimalismus je prvotně vnímán jako snaha vlastnit co nejméně věcí. Já jsem ale přesvědčená, že jeho kouzlo a síla je právě až v tom dalším kroku, když máte věci už vyřešené a jdete do hlavy.

Je tento způsob bytí levný, nebo drahý?

Může být obojí, záleží, jak to pojmete. Pro mnoho lidí je velmi levný. Přetříděním věcí, uvědoměním si, co skutečně používáme, a co naopak nepotřebujeme, se nám přirozeně začnou upravovat i nákupní zvyky. Proč byste si kupovali něco, o čem už víte, že nebudete používat? Že to stejně za pár týdnů vytřídíte? Minimalisté mnohem méně utratí za běžné nákupy, méně plýtvají jídlem, protože jejich lednice i spíž jsou přehledné a vše včas spotřebují. Při troše snahy není problém odnaučit se impulzivnímu nakupování. V Americe je často primárním motivem mnohých rodin, proč se začnou zajímat o minimalismus, snaha ušetřit. Tady jsem se s tím zatím u svých klientek nesetkala, Češi prostě chtějí hlavně ten pořádek, finanční úspora je až druhotný efekt.

Jsou ale i minimalisté s vysokými příjmy, kteří je pak rádi utratí za špičkové věci. Mají věcí málo, ale ty, pro které se rozhodnou, jsou luxusní, na míru a podobně. Podívejte se na to takto. Bohatý i chudý minimalista budou mít například jen dva páry bot, ale nikoliv proto, že by si jich více nemohli dovolit, ale protože pro ně je to akorát. A ten chudší bude mít boty levné, zatímco ten bohatší boty drahé. Jiný rozdíl v tom není. Je to o přístupu, o důvodu, proč vlastníte to, co vlastníte.

Ráda říkám, že minimalismus může každý využít a aplikovat do té míry, do jaké chce. Nikdo vás nebude soudit, neexistuje žádná tabulka na to, kolik věcí byste si měli ponechat. Každý si najde tu svoji rovnováhu, kde je mu dobře, kde už pociťuje úlevu, ale ještě nemá pocit, že by nějak strádal. A tak se dá dobře pracovat i s tou finanční stránkou. Jinak bude například se zásobami zacházet rodina s napjatým rozpočtem a jinak bezdětný pár s vysokými příjmy. Ti první nakoupí v akci větší množství potravin nebo drogerie a prostě je budou skladovat, zatímco ti druzí vždy koupí jen to, co zrovna potřebují. Obojí je v pořádku, obě rodiny mohou být úplně v pohodě minimalisty.

Čím vás udělal šťastnější?

Zjednodušil mi život. A to nejen v domácnosti. Jsem v mnohých oblastech sebevědomější, více si stojím za svým, méně se ohlížím na názory druhých, pokud nejsou relevantní. Dal mi svobodu a lehkost. A taky určitý pocit jistoty, že ať přinese život v budoucnu cokoliv, dokážu se tomu přizpůsobit. Kdyby se něco stalo, a naše příjmy třeba výrazně klesly, dovedu si reálně představit, že se přestěhujeme do malého bytu, vzdáme se řady věcí i aktivit a pořád budeme šťastní. Myslím si, že většina lidí si to moc představit nedovede, že ta ztráta statusu, kterou jim dává příjem, dům, aktivity, auta a podobně, je děsí. Minimalismus ten vztah k materiálním věcem tak mění, že už pak žádný status neřešíte, nevnímáte. Tedy ani nemáte o co přijít. A taky je můj život šťastnější díky tomu, že více žiju v přítomném okamžiku. Vědomě se snažím užívat si obyčejné chvíle s rodinou, což jsem dřív moc neuměla. Ale ještě mám rezervy, pořád je na čem pracovat, a velkou inspirací je mi v tomto směru můj muž, který mnoho věcí, na něž já si musela přijít postupně, má nastaveno automaticky.

Přesto – netoužíte si koupit občas něco jen tak pro radost, i když víte, že to nebudete vůbec potřebovat? Třeba vázu, která vás zaujme na první pohled, další publikaci ke sbírce knížek o bylinkách, kabelku, která vyšperkuje vaši image?

Odpověď je rovnou skryta v otázce: „když to nebudu vůbec potřebovat“. V tom případě po tom fakt netoužím. Trvalo to pár let, ale tahle potřeba něco si koupit jen tak u mě téměř vymizela. Opět za tím byla nějaká práce, uvědomování si, proč po dané věci bažím, proč si ji chci zrovna teď koupit, ale nebyla to žádná velká dřina. Otázkou také je, čemu říkáme „nebudu to potřebovat“. Když si koupím zajímavou vázu, bude mi pravděpodobně zdobit byt, a občas si do ní dám kytky. Pokud mě ta váza těší na pohled, neobtěžuje mě ji zvednout při utírání prachu a při řádění s dětmi dát pozor, abychom ji neshodili, pak není zbytečná. Kdyby mě ale z nějakého důvodu obtěžovala víc, než těšila, pak u mě nemá co dělat. Takže kabelka, která doladí můj outfit, je naprosto v pořádku, pokud na ni mám místo, skutečně ji budu nosit a jsem ochotná se o ni postarat. To, že kabelku, do které mohu dát peníze a mobil, už mám, není důvod nekoupit si další. I minimalistky se chtějí líbit, nejen samy sobě. Jak jsem zmínila, minimalismus má tolik podob, kolik je jeho příznivců. A tak můžete být minimalistka klidně s patnácti páry lodiček, pokud je milujete a nosíte. A možná budete mít v kuchyni jen jeden talíř a jeden příbor, abyste měla kam ty boty dát. Vždy záleží na vašich prioritách.

Když jste měnila svůj domov, nelitovala jste peněz, které jste před tím vydala za spousty věcí?

Ne, o tom jsem vůbec nepřemýšlela. Peníze byly už stejně pryč, ale věci mi překážely. Tak jsem se jich bez váhání zbavila. Fakt, že nějaká věc byla drahá, rozhodně není důvod si ji nechávat. To nikomu peníze nevrátí, naopak to ještě spotřebovává další peníze, čas a energii. Spousta věcí se dá poměrně snadno prodat, v aplikacích, internetových bazarech nebo mezi známými. Takže nějaké peníze se mi vrátily zpět, i když já věci prodávám spíš pro ten dobrý pocit, že budou ještě sloužit, že je nevyhodím.

Když se na to podíváme z jiného úhlu, zbavením se nadbytečných věcí naopak velmi šetříme. Pokud platíme nájem, je závislý na rozloze bytu. Nebo hypotéka, ta také závisí na velikosti bytu či domu. Představte si, že by vám ale po zminimalizování domácnosti stačil byt poloviční. Kolik byste ušetřili? Pořizovací cena těch věcí je proti tomu naprosto zanedbatelná. Samozřejmě málokdo se přestěhuje skutečně do menšího, ale reálné to je a ve světě se to děje.

Podle čeho dokážete určit, co kupovat, a co ne? Co si domů, do skříně, na pracovní stůl pořídit?

Podle zkušeností z důkladného přetřídění svých věcí. Když si tím projdete, už víte, co chcete, co používáte. Někdy je potřeba se poučit vícekrát, stalo se mi, že jsem něco vyřadila, po čase to koupila znovu a pak znovu dala pryč. Teď už si to opravdu nepořídím, to je jisté. Stejně jako při přebírání věcí a odlehčování domovu si klademe otázky a řešíme, proč předmět máme a jestli ho skutečně používáme, ptáme se takto i při nakupování. Když se mi něco zalíbí, zarazím se a zamyslím, jestli je to momentální popud, nebo si tím nákupem chci vyřešit špatnou náladu nebo zda to opravdu budu používat, jestli třeba nový kousek oblečení bude kombinovatelný s mým šatníkem. Jak už jsem zmínila, chce to trochu cviku, přemýšlet o tom, znát sám sebe. Pak je celkem snadné určit, co koupit. V knížce Šťastný život s málem se tématu nakupování také věnuji, je to důležité, protože když už pracně přeberete svoji domácnost, nechcete si ji zase do pár měsíců zaplnit nesmysly. Ale jsem přesvědčená, že naučit se nakupovat střídmě a s rozmyslem nelze bez předchozího prožitku důkladného protřídění svých věcí. Bez toho bych nevěděla tak dobře, co používám, neznala bych se tak do hloubky. Nebo bych neměla odvahu zkusit se bez něčeho obejít. Dám příklad. Před Vánoci se nám rozbila televize. Usoudili jsme, že pohádky si můžeme pustit i z notebooku a že to s novou vlastně vůbec nespěchá. Nepořídili jsme ji doteď, a její absence nám přinesla moc krásné změny do rodinného fungování. Nedávno se televize rozbila našim přátelům. Do týdne měli novou, což je naprosto běžné, nekritizuji to. Před deseti lety bych to udělala stejně, automaticky bych pořídila další. Teď jsem ale zvyklá o věcech víc přemýšlet a nejet právě v těch automatických kolejích.

Lze vaše pojetí minimalismu doporučit i firmám? Nač by měli majitelé pamatovat, když zařizují své sídlo, kanceláře, výrobní prostory?

Určitě lze, a nejen při zařizování nových prostor, ale i kdykoliv později, když prostor přestane být funkční. Pracovní prostředí by mělo být určitě vizuálně co nejčistší, především pro lidi pracující hlavou. Cokoliv, co ruší soustředění, je nevýhodné. Ať už je to open space uspořádání kanceláře, hromady nepotřebných papírů, elektroniky a dalších věcí, nebo i zbytečné procesy. Je skvělé, že řada firem už jde cestou podnikatelského minimalismu, ořežou všechno, co není naprosto nezbytné, porady, tabulky, výkazy, schvalovací hierarchii, a zbyde jim veškerý čas a energie na vlastní práci. Tedy v pracovním prostředí má své místo opět fyzický i mentální minimalismus a obojí je velmi prospěšné. Většina mých klientů jsou ženy řešící svoji domácnost, ale vloni jsem například protřídila kanceláře plzeňské pobočky jedné americké softwarové firmy a výsledek byl neuvěřitelný. Na osm zaměstnanců jsme vyklidili menší stěhovací dodávku věcí. A to šlo o obor, který nepracuje s fyzickými produkty.

Spíše než nějak výrazně řešit zařizování nových prostor bych doporučila firmám pravidelně se zamýšlet nad fungováním lidí i místa, nad procesy, nad příležitostmi, jak umožnit zaměstnancům co nejlepší soustředění. Pravidelně revidovat tyto záležitosti z minimalistického podhledu: co ještě můžeme zjednodušit, co můžeme odstranit, čemu dát větší prostor, abychom fungovali efektivněji. A pokud to není v silách majitele nebo zodpovědné osoby, není od věci někoho si na to najmout. Nadhled člověka zvenčí, který má se zjednodušováním zkušenosti, může firmě velmi prospět.

A není minimalismus brzdou rozvoje ekonomiky? Přece čím více lidé kupují, tím lépe bohatnou podniky, tím větší platí daně, tím více je prostředků například na stavby železnic, elektráren, dálnic...

To je otázka, kterou mi nepřísluší hodnotit. Ale samozřejmě nad ní taky uvažuju, co kdyby bylo minimalistů mnohem více, třeba polovina společnosti. Moje představa, možná značně naivní, je, že by se ekonomika prostě proměnila. To, že jako minimalista utratím méně za spotřební zboží, ještě neznamená, že zbytek dávám pod polštář. Když mi více zbývá, mohu si dovolit více cestování, více zážitků, luxusnější restauraci a podobně. Stejně ty peníze vracím do oběhu. Jen je přerozděluju jinak. Tedy kdyby bylo více minimalistů, pravděpodobně by se nevyrábělo tolik zboží, ale více lidí by se živilo poskytováním služeb nebo výrobou luxusnějších věcí, na míru, ručně vyráběných, protože po těchto kvalitních věcech by se po­ptávka zvýšila. Zatím je nás minimalistů ale tak málo, že toto asi řešit nemusíme, ekonomika kvůli našim umírněným nákupním zvyklostem snad zatím příliš netrpí.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi