Eva Brixi

Když první jarní talovíny
Vytahují energii růstu z hlíny
Je tak nějak posvátně
A lehce
Domů se mi nechce
Když mráz mizí v stínu vlastní kresby
A odchází poražen
To je ale den
Já slyším za sebou
Prostopášné věštby
Pusu v smíchu nezvládám
Jsem od ucha k uchu
A ještě k tomu dokořán
Zkrotit potřebuji trochu
Jarní vánek vyzvídá
Jestli je violka vonná
Ještě stále nevinná
Na procházce už ji totiž
Ten roztančený divotvůrce nevídá
Sám milostnými kroky
Počítá mi roky
Když ruce padají mi do klína
S větříkem omotaným kolem prstu
Se dobře usíná
Zavírám obálku
A posílám ti psaní
Že voním březnem na dálku
A nic mi jedno není