Když si to takhle v podvečer šlapete po polní cestě a v korunách stromů či tajemně ukrytí v křovinách prozpěvují ptáci své jarní písničky, je vám dobře na světě. Vzpomínkami se vracíte do dětsví, kdy jste s partou sobě rovných běhali po příkopech, zdolávali kaluže a naschvál bořili botky do bláta na protest spoutanosti zvyklostmi, tradicemi a rodičovským příkazům. Právě v tento okamžik jste zase volní jako ti zpěváčci v nebi, jako lehký vánek, který křísí vaši tvář po desetihodinovém sezení u počítače. Máte chuť si poskočit, zavýsknout, dýcháte zhluboka a nabíráte tu nejlepší energii života, jež k vám proudí od shora dolů i obráceně.

Cítíte ničím nenahraditelnou vůni probouzející se země, až dojemný pach tlející trávy i čerst­vých stébel, která prudce bourají mýty i fakta o předpovědi počasí. Vnímáte to blahodárné povzbuzování půdy, ornice, hlíny, černozemě i hnědozemě, čerstvě zrytých záhonků kdesi v dáli nebo pár kroků od vás. Vykračujete si školácky bezstarostní a na nic nemyslíte. Jste v očistné koupeli všehochuti aprílového mámení, nepotřebujete k pohodě a regeneraci nic než vlastní nohy a přírodu v rozpuku.

A po chvíli, plní sil i vyčerpání z té krásy kolem míříte k domovu, abyste ještě něco stihli udělat, ať už je to večeře, nebo poslední odpověď na naléhavý e-mail, či přesazení muškátů, které už potřebují nabírat na květ. Lehce zmámeni vším, co znamená život, naposledy v těchto čtyřiadvaceti hodinách obkroužíte svoji zahradu, zaradujete se z toho, jak vykvetl barvínek, jak jsou letos fialky rozpínavé a vytrvalé, jak broskvoně slibují plody plné šťávy, barev i chutí. Podíváte se k obloze a podvědomě děkujete něčemu, co neumíte pojmenovat. Dochází vám, že vše kolem je krásné, nád­herné, nejhezčí, byť by to byla stará kůlna na spadnutí nebo oprýskaná pumpa po dědovi.

Vrátíte se po vlastní stopě k okopaným záhonkům a potěšíte oko výsledkem vlastní práce. Skloníte se k řádkům, kam jste zaseli mrkev a petržel, lovíte pohledem, zda již neklíčí. Přitom vnímáte stopu zeminy, ten charakteristický a nenapodobitelný prvek našeho života i smrti. Sáhnete po kyprém hrbolku, hroudičku rozemnete intuitivně v dlani, máte chuť se s tím kouskem země mazlit a děkovat. V takových okamžicích otvírá se v člověku pokora a údiv nad tím vším, co vzniklo, co se zrodilo, co roste. Rok co rok. Jabloně i hrušně dávají úrodu na střídačku, malinám se poroučet nemusí, je vždy co trhat a ochutnávat. S jahodami je práce, pomýšlíte i na to, že se jim už nebudete podbízet, ale pak vám to nedá a zase někde dosadíte, plantáž rozšíříte, protože, když už je máte...

Rozvažujete, jak jinak a lépe to letos udělat, aby rajčata nechytila plíseň a aby bylo i bez skleníku dostatek paprik. Možná na něco přijdete, poslouží zaručené zprávy online, dobrá rada a zkušenost souseda. Nakonec se zařídíte po svém a stejně, jak jste zvyklí, doufaje, že úroda předčí očekávání.

A jak tak o tom mudrujete svým vnitřním hlasem, ani jste nezpozorovali, že začal nad vaší adresou vykukovat měsíc a že je čas se rozloučit. Výdech, nádech. V tuhle dobu voní i trávník jinak než ráno. Voní klidem a pokojem, konejší vaše kroky a přeje dobrou noc. Sem tam váš nos zavětří závan ohníčku ze spadaného listí, někdo už možná roztopil gril... Máte se nač těšit. Sny otevřou obzory velkých přání nás Čechů, malých zahrádkářů, milovníků procházek mezi vůněmi jara.

Eva Brixi